Jakmile česká vláda odmítla kvóty na přerozdělování uprchlíků, bylo jasné, že se ocitneme v rámci Evropské unie na jakési trestné lavici. Německé noviny denně píší o tom, že východoevropské země, jež kvóty odmítly, míří v lepším případě do izolace a v horším případě přímo ven z Evropské unie.

Tento problém má hned několik různých rovin:

Tou první je, že nátlak na přijetí kvót má ze strany Německa a dalších „starších zemí“ EU ultimativní charakter. To není ani trochu šťastné, protože to představitele těch „nových“ zemí dostává do situace, že kvóty prakticky nemohou přijmout, pakliže se nechtějí na své domácí scéně zesměšnit a udělat ze sebe pokorné sluhy.

Tou druhou rovinou je ovšem fakt, že nadekretované kvóty ve skutečnosti právě pro Českou republiku žádnou zátěž nepředstavují. Jestliže by mělo Česko přijmout 3 – 5 tisíc uprchlíků, tak to není ve skutečnosti vůbec žádný problém. Dříve, a to dokonce v době, kdy byl premiérem české vlády Miloš Zeman, jsme poskytly azyl desítkám tisíců lidí a veřejnost si toho vůbec nevšimla.

Třetí rovinou tohoto problému je otázka našeho vztahu k partnerům a spojencům. Naše pomoc a naše spoluzodpovědnost vůči Evropské unii by měla být naprostou samozřejmostí a je skutečnou tragédií, že tady není téměř žádný politik, který by se dokázal postavit před národ a vysvětlit lidem, že chovat se vstřícně patří k základní výbavě slušné a civilizované země. Léta jsme byli v roli příjemců evropských dotací a bylo by zcela na místě se to pokusit Evropě vrátit. To je přeci otázka naší hrdosti.

Pak je tady ale ještě čtvrtá rovina, která všechny předešlé poněkud překrývá: Jak chce Evropská unie donutit uprchlíky, aby si za svoji zemi vybrali právě Česko, když v něm být nechtějí? Kdybych utíkal do Ameriky a někdo mě zastavil v Mexiku a přikázal mi v něm zůstat, tak bych se asi také zlobil a snažil bych se do té Ameriky přeci jen nějak dostat.

Řešení by tu samozřejmě bylo. Česká republika by se musela velmi aktivně hlásit ke své účasti na řešení krize a musela by přijít s nějakým konkrétním programem pomoci. Buď by musela něco konkrétního nabídnout běžencům, nebo by měla nabídnout alternativní – třeba finanční – pomoc nejpostiženějším zemím. Má to ale ten problém, že téměř jakákoli akce je zablokovaná. Zevnitř naprosto nestoudným populismem Miloše Zemana a Václava Klause a zvnějšku ultimativními požadavky a nátlakem, jemuž se podat by bylo mírně řečeno nedůstojné.

Takže takhle v kostce vypadá pat. Zdá se, že nejde dělat skoro nic dobrého. Leda nějakou naši jednostrannou pozitivní akci. Myslím, že tu ale není nikdo, kdo by se jí odvážil a nechal na sebe spustit bouři lidového hněvu.

Opravdu smutné.

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora