Kdyby třeba před lety Mirek Topolánek, Miroslav Kalousek a nebo později Petr Nečas nechali zamáznout platné výběrové řízení na pozici místopředsedy Vrchního soudu a zabránili jmenování úspěšného kandidáta, tak by se celá novinářská obec jako jeden muž postavila na obranu demokracie a právního státu proti politické zvůli. A kdyby se navíc takové chování českého vedoucího politika stalo předmětem jednání evropské instituce, tak by se jednalo o prvořadou informaci, kterou by Česká televize vysílala jako první zprávu ve své hlavní zpravodajské relaci. Tato zpráva by se pak ocitla na titulních stranách všech deníků a Václav Moravec by jí věnoval nedělní diskuzní pořad.

Simsalabim. Máme tu rok 2015. Jako mávnutím kouzelného proutku je najednou všechno jinak. Poradní skupina soudců při Radě Evropy upozorňuje ve svém oficiálním dokumentu na zasahování lídra nejsilnější politické strany a ministra financí Andreje Babiše do obsazování postů v justici a – světe, div se – neděje se nic. ABSOLUTNĚ NIC. Televize a rozhlas nic nevysílají, ČTK nepřinese jedinou zprávu. Přitom tuto informaci naši kolegové dostali díky sledovanému a respektovanému serveru Česká justice jako na talíři.

Proč to tak je? První a velmi prosté vysvětlení tohoto ABSOLUTNÍHO NIC, o němž se mezi zasvěcenějšími lidmi mluví, je takové, že novináři veřejnoprávních médií mají naděláno v kaťatech.

NIC je proto nejbezpečnější cestou k prožití celé novinářské kariéry v naprostém klidu.

NIC dokonce umožňuje mít i nadále hloubavé výrazy a předstíraný analytický postoj.

NIC je výrazem klidného přístupu, nepřefukování, nepřepínání a nehysterčení.

Každý novinářský krasoduch ví, že neudělat NIC ohledně všech témat spojených s kumulací oligarchické moci je v prostředí seriózních médií nyní tím nejoceňovanějším výkonem.

Kdyby se za NIC rozdávala Pulitzerova cena, měli bychom u nás nejlepší novináře na světě.

Jenže ona to není jen podělanost krasoduchů, co brání šíření svobodných informací, jež jsou zásadní pro kvalitu a budoucnost české demokracie. Je to hlubší. Jedná se totiž o jakýsi novinářský bonton, stádnost služebníků NICOTY. Jedná se o nepsanou a nevyslovenou, nikým neartikulovanou, ale naprosto platnou českou tiskovou konvenci. O Babišovi SE v negativním smyslu nemluví. O Babišovi SE v negativním smyslu nevysílá. O Babišovi SE špatné věci nepíší. Kdo by to udělal, je psychopat, hysterka a nechová se seriózně.

Dobře si vybavujeme, že kolaboranti s nacismem a pak s komunismem vykonávali novinářské řemeslo krajně nedůstojným způsobem. Zcela ve shodě s mentalitou ruských oficiálních médií zde však nyní máme zcela nový fenomén: kolaborace už nemusí probíhat veřejně a ostudně nějakým transparentním vlezdoprdelismem. Moderní autokrat ví, že stačí jen jedno: vytvořit atmosféru, v níž všichni seriózní novináři vědí, že mají důsledně zachovávat za všech okolností klid. I kdyby trakaře padaly.

Pulitzerovu cenu asi česká média veřejné služby za to své důsledné NIC nedostanou. Mohli bychom zřídit cenu novou. Cenu Karla Lažnovského. Kandidáti se poznají jednoduše: nevytvářejí žádný obsah, který by vyrušoval Andreje Babiše stejně jako celou českou veřejnost.

Pavel Šafr

 

Komentář Dušana Šrámka: Babiš je kvůli zasahování do justice na tapetě Rady Evropy 

Otevřený dopis Pavla Šafra šéfredaktorům veřejnoprávních médií ZDE

Informace serveru Česká justice o kritice České republiky z Rady Evropy ZDE 

 

 

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora