Když jsme před dvěma týdny publikovali naší podrobnou analýzu proměny zpravodajství MF DNES a Lidových novin za plných 38 měsíců (19 měsíců před vstupem A.B. do Mafry a 19 měsíců po té, co oba deníky získal a postupně ovládl), nečekali jsme ani na vteřinu všeobecně kladné přijetí naší práce. Víme velmi dobře, do čeho jsme se pustili. Tuto práci ale bylo třeba udělat a naše důkazy o tom, že politicko-ekonomický kolos Agrofertu zmanipuloval zpravodajství těchto listů, nelze vůbec věcně zpochybnit. Lze je zpochybňovat jen účelově a pomocí argumentů, jež jsou vycucané z prstu. Naše analýza se zakládá na ověřitelných faktech. Že něco takového neudělal třeba Syndikát novinářů, či celé zástupy našich mediálních odborníků, to je velmi smutné, nicméně v prostředí našeho provinčního konformismu je to také zcela očekávatelné.

Jednou z výhrad vůči vystoupení Free Czech Media bylo, že novináři by neměli být aktivisté. Dalším oblíbeným argumentem je, že my, co neseme výraznou spoluzodpovědnost za stav českého mediálního prostředí, nemáme právo být soudci. S tímto názorem vystoupil Karel Hvížďala. Dovolím si zde s obojím polemizovat.

Je to jen pár dní, co zemřel respektovaný sloupkař deníku New York Times David Carr. Měl rakovinu a zkolaboval přímo v newsroomu. David Carr byl také profesorem žurnalistiky a jednou z klíčových autorit našeho řemesla. Kupodivu, na vysokých školách v Americe učí lidé, kteří mají letité a hluboké zkušenosti z praxe. Před dvěma lety se David Carr v jedné stati (NYT, 30.6.2013) zabýval otázkou, nakolik může žurnalista vkládat své přesvědčení a své názory do své práce. Dochází k závěru, který bude znít asi mnoha našim novinářům jako z jiného světa. Říká: „Je to věc cti. Každý aktivista není novinář, ale každý opravdový novinář je aktivista“. Pro Carra je nejvlastnější hodnotou a smyslem práce novináře kontrola moci. To není žádným zpochybněním požadavku objektivity. Argumenty, které přinášíme v naší analýze stojí na objektivních a doložitelných faktech. Ale je za nimi skutečně jasný žurnalistický i občanský postoj. A tento postoj lze vyjádřit v jednoduché větě: Politická a ekonomická moc nesmí bránit šíření svobodných informací a nesmí bránit kritickému myšlení. A přesně to se v naší zemi v dosud nevídané míře děje.

Teď ještě otázka, zda právě my jsme ti správní soudci. Je to zcela nesmyslná optika. Vůbec nikdo v této při není konečným soudcem. A nebo opačně: Každý myslící člověk může být ve veřejných záležitostech soudcem. Hannah Arendtová napsala, že pravda je jen jednou ze sil. My se zcela upřímně snažíme o to, aby tu někdo popsal stav věcí a snažíme se burcovat veřejnost k odporu vůči znesvobodňování našich životů a vůči všeobecné manipulaci.

Je to naše ústavní právo. Je to právo občanů uplatňovat a prosazovat své postoje. Jednoduchý a pohodlný život vypadá jinak, než že se člověk zabývá českými oligarchy a vůbec autoritářskými tendencemi v celé východní polovině Evropy. Právě v tomto mezinárodním kontextu je totiž třeba chápat i neblahý vývoj v České republice, k němuž patří i znásilňování českých médií.

Myslíme si, že je třeba se aktivně postavit oligarchům, autoritářům, agresorům a uzurpátorům a bránit před nimi liberální principy a západní orientaci naší země. Je jistě mnohem pohodlnější jim sloužit. Ale je to popřením sebevědomého občanství. A v novinářské branži jde o popření toho nejvlastnějšího smyslu a úkolu našeho řemesla.  Občanská i novinářská hrdost nevede vždy k pohodlnému životu. Ale má smysl.