Rozhodnutí soudu, podle něhož Andrej Babiš zasáhl hrubými urážkami do mých osobnostních práv a má mi zaplatit jako hmotnou satisfakci 50 tisíc korun, chápu jako dobrou zprávu pro civilizační standardy zdejšího prostředí. Přesto mi z průběhu prvního stání, jehož jsem se účastnil, běhá mráz po zádech.

Protistrana si totiž připravila jako obranu před mojí žalobou celé stohy mých článků a facebookových příspěvků. Elegantní mladý právník Andreje Babiše Mgr. Urbášek na nich chtěl dokázat, že nejsem novinář, nýbrž aktivista, který má za cíl věčně bojovat s Andrejem Babišem a zabránit mu v jeho politickém působení. Bylo to formulováno jako obvinění a soudkyně Kačerová mi položila při výslechu otázku, zda je pravda, že jsem aktivista.

Tak jsem tedy odpověděl, že být aktivistou je moje ústavní právo. Každý občan, který usiluje o něco na veřejné scéně, je v širokém slova smyslu aktivistou. Opravdu jsem se podivil, že by občanská angažovanost měla být projevem něčeho tak podezřelého, obskurního a veskrze rozvratného, že by měl snad soud uznat, že si zcela zasloužím označení psychopat.

Jistě existují nejrůznější formy aktivního veřejného vystupování a pod slovem aktivista se v češtině obvykle myslí občan protestující a často občan-kverulant. Tedy nikoli někdo, kdo se společensky angažuje v rámci jakýchsi oficiálních či respektovaných struktur. A rafinovaný alibismus zbabělých českých novinářů, kteří svůj seriózní image nadřazují nad veřejný zájem, vytvořil absurdní úzus, že novinář nemůže být zároveň aktivistou, a to v jakémkoli smyslu. Respektive, být aktivistou za práva šimpanzů či velryb je přijatelné, být aktivistou za práva homosexuálů, Romů a uprchlíků se považuje za nejvyšší stupeň odvahy, ale být aktivistou proti kumulaci moci, proti bezprecedentnímu konfliktu zájmů a být aktivistou za udržení parlamentní demokracie a svobody médií, to se jeví jako krajně podezřelé. Je to důsledek letité komunistické indoktrinace na jedné straně a na druhé straně indoktrinace snobským a intelektuálním anarchismem.

Protože i vztah mezi pojmy „aktivista“ a „novinář“ byl předmětem mého výslechu, uvedl jsem tedy u soudu toto:

Respektovaný americký žurnalista, editor deníku The New York Times David Carr napsal nedlouho před svou smrtí důležitou myšlenku: „Každý aktivista není novinář. Ale každý dobrý novinář je aktivista, protože chrání veřejnost před zvůlí politické moci.“

Je mi jasné, že tato věta se nehodí našim vznešeným žurnalistům ověnčených cenami za statečnost ve chvílích, kdy tu statečnost zapomínají uplatnit, a to navzdory tomu, že mají právě tu nejlepší příležitost.

Ve smyslu základních pravidel práce profesionálních redakcí nestranických médií je jistě nepřijatelné, aby novinář byl aktivistou nějaké partikulární skupiny. Přesto jsem takové novináře mnohokrát zažil. Považuji ale ve shodě s Davidem Carrem za zcela zásadní, aby se novináři osobně angažovali ve prospěch zjevných zájmů veřejnosti jako celku. Tedy pro myšlenky, které přesahují postoje jednotlivých politických stran a zahrnují v sobě základní demokratické hodnoty.

Novinář má zjišťovat, ověřovat a respektovat fakta. Má používat kritický odstup a zdravý rozum.

Na druhou stranu představa, že novinář má mít dočista vydezinfikovaný mozek, aby si nic nemyslel, je nejen absurdní, ale je přímo v rozporu s konceptem pluralitní a demokratické společnosti. Právě proto jsme tady měli listopad 1989, abychom si mohli něco myslet. A nejen myslet, nýbrž to i šířit. Abychom se mohli pokoušet hledat cestu, snažit se formulovat veřejný zájem a prosazovat jej slovem a písmem.

Když je někdo novinářem Andreje Babiše, tak asi nebude souhlasit s touto mojí novinářskou vírou. Je to jeho volba. Ale opravdu si nenechám upírat právo na svoji volbu.

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora