Na Slovensku je Eva Nová považovaná za jeden z nejlepších tamních filmů v poslední době, úspěchy sklidil i v Česku a na uznávaných zahraničních festivalech. Emília Vášáryová (74) se díky němu prošla po červeném koberci v Cannes a přečetla si o sobě v prestižním magazínu Variety. Přestože prý původně již nikdy žádný film natáčet nechtěla, svého rozhodnutí by nelitovala ani kdyby takovou odezvu u diváků neměl. Eva Nová jí vrátila do života v těžké životní situaci poté, co jí před nedávnem navždy opustil její manžel.

Film Eva Nová sklízí úspěchy nejen na Slovensku, ale i v zahraničí. Postava, kterou hrajete, je přitom výhradně negativní: neúspěšná herečka, alkoholička, špatná matka. Přemýšlela jste, čím diváky oslovuje?

Ten film se připravoval velmi dlouho, téměř tři roky. Mě osobně nejvíce zaujal jeho příběh jako takový. Kdybych měla hlavní postavu sama popsat, nezvolila bych samá negativa. Myslím si, že ten problém, jestli dát přednost v životě kariéře nebo rodině či dítěti, je dnes velmi aktuální. Často dnes už ani v realitě nehodnotíme tak negativně, když se žena rozhodne dát přednost kariéře. Neděje se to jen v herecké profesi, ale takřka ve všech. Děti pomáhají vychovávat prarodiče a příbuzní, aby rodiče mohli být tak vytížení. Osud té herečky se navíc pojí i s velkou politickou a společenskou změnou, která tu nastala po skončení komunismu. Ten problém stále trvá i po 26 letech.

Že lidé úspěšní v komunismu přišli o práci i společenské postavení?

Ano, lidé, kteří do roku 1989 byli na výsluní a využívali výhod, plynoucích z toho, že jsou přívrženci komunistického systému. Ti, kteří stávali na prvomájových tribunách, najednou dostali stopku, s čímž se část z nich dodnes těžko smiřuje. Ale stejně tak si myslím, že mimořádně aktuální je i problém alkoholismu. U vás i na Slovensku. Takže si myslím, že Eva Nová není až tak negativní postava, protože její problémy jsou blízké problémům mnoha lidí. I já mám občas problémy skloubit rodinu a práci.

Řešíte ve svém životě i generační problém, kterého se film dotýká?

Ne, ale to protože učím. Už někdy od roku 1990, ani nebudu počítat jak je to dlouho. Trvalo mi to poměrně dlouho, protože jsem původně pedagog být nechtěla. Nicméně nakonec jsem se odhodlala a teď díky tomu většinou pracuji se svými studenty, či se svými bývalými studenty. Všechny je dobře znám. Všichni aktivní režiséři by navíc mohli být mými syny, takže jsem zvyklá.

Eva_Nova_01

Nesdílíte názor, že dnešní mládež je zkažená?

Ne, vůbec ne. To jsou hlouposti. Nevidím žádný rozdíl. Dokonce si myslím, že oni to mají v některých ohledech těžší, než jsme to mívali my.

Nedávno jste dokonce řekla, že byste nejraději emigrovala. To jste myslela vážně?

Nejsem příliš dobrý diplomat (směje se). Protože kam já bych se teď stěhovala? Není kam. Všechno se pořád hýbe. Kromě pedagogické činnosti mám stále ještě i druhé povolání, jsem naplno zaměstnaná ve Slovenském národním divadle. Slovenské národní divadlo bylo součástí evropského projektu, ve kterém jsme rok a půl pravidelně hostovali s představením v Berlíně. Všude je ta situace taková nervózní. Dokonce jsem zjistila, že se mi nelíbí už ani na letištích. I tam mě obstupuje nejistota. Když mě kontrolují i podrážky u bot a pomalu mě svlékají do naha, zatímco kolem mě bez problémů procházejí lidé, z nichž jde strach. A o nichž si člověk není jistý, jestli ho v tom letadle nezastřelí. Teď není dobrá doba, ani na stěhování.

Hodně natáčíte v Česku. Sledujete přitom rozdíly mezi tím, kam se obě země ubírají?

Nemám na podobné věci moc času. I když cestuji, přemýšlím spíš o práci, nejsem zatím cestující důchodkyně. Navíc většinou nemám ani čas v Česku nějakou dobu zůstat a potkat se třeba i se svými přáteli. A stejné je to se mnou i na Slovensku. Takže vám žádné srovnání neposkytnu. Necítím se na to, abych naše národní vztahy nějak hodnotila. Ale obecně jak potkávám na divadle mladší lidi, tak mám pocit, že lidé začínají hledat jiné životní hodnoty. Už je nebaví sedět u televize a dívat se na ty hrůzy. Politikou se spíš už nezabývám.

Nemáte názor ani na pana Babiše, který je českým ministrem financí, ale původem je Slovák?

Ne, vím jen to, že pan Babiš je ministrem financí. Politika opravdu není moje pole, nechtěla jste spíš hovořit s mojí sestrou?

Ne, mě právě zajímal váš nestranný pohled na situaci.

Jenže já vnímám politiku v podstatě jako ztrátu času. Dnes na těch postech sedí někdo jiný než před časem, a za rok či za dva tam bude zase někdo další. Téměř s nikým už se o ní nebavím, dokonce už ani se svojí sestrou. Nepřikládám politice v životě tak velký význam. Ani lidem, kteří ji tvoří. Cením si jiného typu lidí. Třeba právě svých mladých studentů.

Na druhou stranu ale třeba Češi si vás spojují s filmem Pelíšky, který byl o politice a společenské situaci. A vyvolal v lidech částečně i nostalgii po těch časech. Vzpomínáte vy na něco z dob komunismu ráda?

Ne, tak to vůbec. Měla jsem s komunistickým režimem výhradně špatné zkušenosti a dodnes na nic z té doby nevzpomínám ráda, takže raději nevzpomínám. Vždy se mi vybaví pouze pláč někoho z rodiny, slzy, nesplněné tužby, můj špatný kádrový posudek, a nemožnost jít studovat. Takže já v žádném případě na komunismus nevzpomínám ráda, a pokud nemusím, nevzpomínám na ty doby vůbec. Nechápu žádnou nostalgii po těch časech, o níž mluvíte. Rozumím tomu, že tehdy i dnes měl každý svoje vlastní problémy, že se někdo tehdy měl možná lépe než dnes, ale myslím si svoje. A víc to nekomentuji.

vášáryová

Je to důvod, proč jste několikrát řekla, že se nerada vracíte do minulosti?

Částečně. Když se mě na to ptají moje děti nebo studenti, snažím se být otevřená. Protože oni nemají s komunistickým režimem vlastní zkušenost, ve škole se o něm neučí, takže nemají kde ty informace získat. Ale snažím se zároveň respektovat, že pocházejí z různých sociálních skupin, a že doma možná poslouchají něco jiného.

Než jim říkáte vy?

No určitě! Kolikrát to poznáte už podle reakce, že se jim něco nezdá. Nebo jsou překvapení. Proto se snažím mluvit o té době skrze své vlastní zkušenosti, nezevšeobecňuji to. Neznám rodinné zázemí svých studentů a nechtěla bych se nikoho dotknout. Ale zase nejhorší učitel je učitel, který mluví neustále o sobě, tomu se snažím vyhnout. Pamatuji si, že jestli jsme něco od starších kolegů za mlada nenáviděli, byly právě ty řeči, jak jsou ty krásné časy za námi, a už se nedají vrátit. Divadlo i film vychází ze síly okamžiku.

Řekla jste, že Eva Nová je příběhem slovenské společnosti. Jak jste to tedy myslela?

To jsem narážela na ten alkoholismus, který je na vzestupu u mladých u vás stejně jako u nás. Je to obrovský problém pro celé rodiny, a trvá to už dlouhá léta. Nevím, kde jsme k tomu přišli, možná to máme v genech. Myslím si, že se pan režisér Marko Škop v tomto trefil, je vidět, že jak pochází z východu Slovenska, tak má některé věci sám odžité. Alkoholismus se navíc netýká jen chudých či společensky slabších lidí, v herecké branži na něho narazíte také. On dokonce vycházel z příběhu skutečně známé francouzské herečky, s níž se setkal při rozhovoru ještě coby novinář…

Myslíte Annie Girardot?

Nechci jmenovat, ale myslím, že tehdy se rozhodl, že takový film jednou udělá. Protože ono musí být opravdu velmi těžké smířit se s tím, že přestanete dostávat role, začne vám selhávat paměť, začne se to o vás vědět, a ten kruh se uzavře. A to není určitě výsada hereckého povolání. I když umělci to mají možná těžší v tom, že jsou odkázáni na zájem svého publika. Stále na něco čekáme, sedíme, a přejem si jako při dámské volence, aby nám nějaký režisér zavolal. Vyrovnat se s tím bývá někdy těžké.

main_cropped

Jak vás Marko Škop přesvědčil, abyste roli v jeho filmu vzala? Byl to jeho hraný debut.

Natáčení předcházely naše dlouhé hodinové debaty, takže jsem vůbec neřešila, jestli je film jeho debutem. Dospěla jsem k názoru, že mám co do činění s velmi nadaným režisérem, a s člověkem, který je mi blízký. Na základě toho jsem se rozhodla, že roli přijmu. Nepřemýšlela jsem dopředu, jestli film bude mít úspěch, to není správná cesta. Snažila jsem se, abych to nezkazila, ale záruku úspěchu dopředu nemáte nikdy. Někdy má člověk pocit, že je všechno úžasné, a výsledek nikoho nezajímá. I když mám vyprodané publikum na divadle a sedí přede mnou 700 lidí, tak je mi jasné, že třeba 300 z nich mě bere, a zbytek mě třeba nemusí. Nedejbože, že bych to nějak řešila, a nemohla kvůli tomu spát, nebo se začala posilňovat alkoholem. Řekla bych to takto: Dělám své povolání vážně, ale zas tak smrtelně vážně ho neberu. Když se něco nepovede, nic tak strašného se vlastně nestane. My neoperujeme lidi, neneseme zodpovědnost za životy lidí.

Slovenský film se podle mnohých lidí z branže probírá z těžkého období, souhlasíte?

Říká se to. Jedna věc je jistá. Že po změně režimu se tu strašně mnoho věcí zničilo. Zničily se filmové ateliéry, lidé museli na vrcholu sil opustit svůj dosavadní život a změnit povolání, a tak dále. Je hrozně těžké se z toho vzpamatovat, z těch hrůz, které tu napáchali komunisté a po nich Mečiar, a mnozí další. Obvykle trvá dlouho, než ten kdo padne na kolena jako slovenský film, dostane zase nahoru. Ale i přesto z toho mám radost, a mladým velmi, velmi držím palce.

Možná jste Slovákům pomohla pootevřít i dveře za hranice. Eva Nová uspěla na festivalech v Torontu i Cannes.

Z toho jsem měla obrovskou radost, když mi pan režisér volal, že dostal v Torontu cenu kritiků. A i když jsem si pak četla recenzi v časopisu Variety. Musela bych lhát, kdybych měla tvrdit, že mě to nepotěšilo. Velmi, velmi mě to potěšilo. Je to pro mě určitá satisfakce, byla jsem už napůl rozhodnutá, že před kameru už nevstoupím, že se svojí profesí končím. Nakonec jsme to neudělala a jsem ráda, ten mě film vrátil do života v mojí vlastní těžké životní situaci.

 

Kateřina Hejdová
Kateřina Hejdová
Další články autora