Evropské politické strany se do jara musejí rozhodnout, jaké nominují kandidáty na předsedu Evropské komise. Michel Barnier, toho času brexitový vyjednavač EU, už kandidaturu vyloučil. Známe ale dvě další jména – německého europoslance Manfreda Webera a nově i bývalého finského premiéra a nynějšího viceprezidenta Evropské investiční banky Alexandera Stubba. Očekává se, že právě z této dvojice vzejde nový pán Berlaymontu.
Pohled na duo Weber – Stubb není zajímavý jen pro úvahy, zda si svého člověka prosadí velké a vlivné Německo (byl by to první německý předseda od 60. let), či malé Finsko. Očekávaný souboj mezi oběma kandidáty především dobře ilustruje existenci dvou protichůdných tendencí, které v současné fázi evropské integrace zřetelně koexistují:
Moderní Evropan versus technokrat
První je tlak řady aktérů na větší demokratizaci unijní politiky, což znamená, že by v EU platily podobné mechanismy a pravidla jako ve členských státech (Komise by měla být jako vláda stojící a padající s většinou v Evropském parlamentu, v parlamentu by měly zasedat silné a viditelné politické strany, EU by měla mít skutečnou veřejnou sféru atd.). Alexander Stubb do této konfigurace perfektně zapadá – viditelný, zapamatovatelný, aktivní na sociálních sítích. Kdo by navíc mohl lépe ztělesňovat věrohodného Evropana než Fin švédské národnosti, který má za manželku Britku, je zdatný polyglot a za sebou i úspěchy mimo politiku, například velmi solidní akademickou dráhu? Stubb tak představuje prototyp ideálního proevropského politika, který dává zapomenout na fráze z brožurek a na jazyk návodu na obsluhu topinkovače. (Mimochodem, obojí tak typické pro české proevropské politiky.)
Protichůdnou vizí, kterou zosobňuje německý kandidát Weber, je evropská integrace, kterou legitimizují především výsledky a kterou občané více méně trpně snášejí. Jasná a čitelná politická vize není v tomto scénáři potřebná, protože v EU by neprobíhala skutečná politická soutěž. Není to přitom nějaká teoretická projekce, protože přesně na těchto principech evropská integrace stojí od začátku. Funkční výhodnost, eliminace politiky, hmatatelné ekonomické úspěchy. Zásadní rozhodnutí nezávisejí na soutěži názorů, ale na perfektně zvládnuté technologii moci a znalosti soukolí nadnárodních institucí. A přesně v této dimenzi je silná stránka Manfreda Webera – v Evropském parlamentu (který má mimochodem při volbě předsedy Komise zásadní slovo) bychom jen těžko nalezli vlivnějšího a obratnějšího poslance.
Uvíznutí na křižovatce
Pro budoucnost evropské integrace by bylo žádoucí, kdyby nadcházející volba přinesla jasný signál, kudy se půjde dál. Hlavní problém ale je, že EU si takto jednoduše ani vybrat nemůže. Bez existence evropského lidu, který by dokázal artikulovat své požadavky, by byl posun ke skutečné politizaci EU dost rizikovým experimentem. Dosavadní snahy o politizaci navíc zjevné benefity nepřinesly – třeba evropské politické strany jsou spíše skořápky než kompaktní politické subjekty.
Na druhou stranu, depolitizace a návrat do sedmdesátých let je podobná utopie. Demokratická a technokratická vize tak zřejmě budou muset ještě nějaký čas bolestně žít vedle sebe. A nezapomínejme, že předsedou může nakonec být někdo úplně jiný, svou roli totiž určitě sehrají také příští evropské volby, které možná stvoří nejrozdrobenější Evropský parlament v historii.
