11. listopadu 2018 Evropa oslavila sto let od konce 1. světové války pod Vítězným obloukem v Paříži. Přítomnost vrcholných reprezentantů států, prezidentů a premiérů, a jejich projevy měly jasnou společnou zprávu: i když se nám to nezdá, mír není samozřejmostí.

S tímto poselstvím nejsou v souladu občasné výzvy k obnově velikosti národních států. Který Čech by nechtěl velké Česko! Jenomže rozdíl je v tom, kdo to říká a co tím myslí. Může to totiž skončit jako reklama s krásnou blondýnou, na jejímž konci zaplatíte nepřiměřenou cenu za něco, co vůbec nechcete. 

Za důležité zde považuji tři teze. První teze zní, že za světové války minulého století mohou národní státy, jejich představitelé a metody jejich spolupráce. Za druhé, mír mezi členskými státy EU není náhoda, ale výsledek uplatňované metody spolupráce, kterou jsou nadnárodní či komunitární metody. Konečně třetí tezi vidím v tom, že lokální patriotismus, vlastenectví a evropanství nejsou v rozporu, ale navzájem se posilují.

Za světové války minulého století mohou národní státy, jejich představitelé a metody jejich spolupráce: obyčejní lidé rozhodně nechtěli jít umírat do válek. Kdo si udělal přehled válek v dějinách Evropy, zjistil, že jejich doba je delší než doby míru. Nejdelším obdobím míru byl „koncert velmocí“ v letech 1871 až 1914. Probíhala tehdy průmyslová revoluce a Evropa byla velmi prostupná pro obchod, investice i cestování. Nicméně ani tato svoboda pohybu nedokázala zabránit světové válce. Přesto i dnes existují politici, kteří chtějí omezit evropskou spolupráci na obchod. Prý to podle nich stačí k zajištění míru. Tito lidé mentálně uvázli ve druhé polovině 19. století a ignorují desítky milionů obětí obou světových válek.

Henry Kissinger v knize Umění diplomacie krásně popisuje, že vztahy mezi státy v té době existovaly jako síť dvoustranných úmluv. Pak se v roce 1914 cosi stalo v Sarajevu a dominovým efektem těchto dvoustranných vztahů se řada států ocitla ve válce. Mezi světovými válkami se proto pokročilo od bilaterálních vztahů k multilateralismu. Ani Společnost národů, postavená na jednomyslném hlasování, tedy na právu veta všech a vždy, další světové válce zabránit nedokázala. Tak vypadá svět, který je zcela v moci národních států.

Mír mezi členskými státy EU není náhoda, ale výsledkem uplatňované metody spolupráce – nadnárodní či komunitární metody. Tuto metodu, která pro mezinárodní vztahy je totéž jako vynález penicilínu pro medicínu, vynalezl Jean Monnet. Obohacuje multilateralismus o následující prvky. Za prvé, hledá problémy, které mohou přerůst v konflikt nebo kde je vhodné spolupracovat, a přenáší jejich řešení do transparentní organizace, kde okolo stolů nesedí jen zástupci států, ale i politické strany, odbory a zaměstnavatelé. Za druhé, právo veta, nebo jednomyslné hlasování je vyhrazeno pro nejcitlivější oblasti, zbytek se přijímá většinou. Zde nejde o vnucování vůle většiny menšině, ale podstatně to usnadňuje nalézání kompromisů. Za třetí, spory mezi státy se řeší výlučně před společným soudním orgánem, ne jednostrannými kroky, jak to umožňuje mezinárodní právo. A právě tato metoda je příčinou sedmdesáti let míru mezi členskými státy EU. Ani Nobelovu cenu za mír nedostala v roce 2012 Evropská unie náhodou. Jak řekl americký prezident John F. Kennedy Jeanu Monnetovi při předávání Ceny svobody ve Washingtonu 1963: „Drahý pane Monnete, (…) z vašeho podnětu Evropa za méně než 20 let pokročila k jednotě více, než před tím za tisíc let. Vy a ti, kteří s vámi pracují, stavěli maltou rozumu a kameny, jimiž jsou ekonomické a politické zájmy. Měníte Evropu jedině silou konstruktivní myšlenky.“

Lokální patriotismus, vlastenectví a evropanství nejsou v rozporu, ale navzájem se posilují. Zaprvé, z vlastní praxe diplomata vím, jakou vážnost a přidanou hodnotu Česku zjednává členství v EU. Ty části suverenity, které v EU společně vykonáváme ve společných orgánech, naši národní suverenitu posilují, ne oslabují. Zadruhé, potřebujeme vzít vážně zásadu subsidiarity – dělat věci na nejnižší efektivní úrovni. Potřebujeme vzít vážně základní ústavní zásadu, podle níž veškerá moc patří lidu: jeho vůli by mělo odpovídat, které problémy se budou řešit na úrovni obecní, regionální, státní či kontinentální. Zatím to v praxi vypadá tak, že jsou to státy, které rozhodují, které pravomoci pustí směrem dolů či nahoru. Digitální nástroje by mohly tento stav změnit ve prospěch lepší subsidiarity a lepší vlády lidu.

Ve vztahu k EU má toto ještě jeden rozměr. Zatímco oficiální její heslo zní „jednotná v rozmanitosti“ (nic proti tomu), Jean Monnet ve svých Pamětech (česky nakl. Aleš Čeněk, Plzeň 2012) opakuje dokola něco zcela podstatnějšího: „Nespojujeme státy, propojujeme lidi“. Pro Monneta jsou zárukou míru ne sebesofistikovanější mezistátní úmluvy a organizace, ale právě skutečné a intenzivní vztahy mezi Evropany. Evropský projekt, viděný touto perspektivou, je stejně aktuální jako byl v době svého vzniku pět let po válce. A já toto vidění evropské spolupráce plně podporuji.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL/ELS, předseda Výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner