Začněme příběhem. Není vánoční ani adventní, čtenářům se omlouvám. Ale je tak trochu ze života. 

Představte si, že vám kamarádka radostně vypráví o svém novém příteli. Je bohatý, šikovný, pozorný. Po několika zklamáních konečně našla toho pravého. Po čase je trochu nešťastná. Od známých se dozvěděla, že někdy v osmdesátých letech párkrát zbil své tehdejší přítelkyně. „Všemu nevěř, to může být jen pomluva a závist, vždyť k tobě se chová hezky…,“ řeknete jí nejspíše. O pár měsíců později si přijde kamarádka postěžovat. Jejího partnera policie obvinila, že před pár lety někoho napadl a zranil. Důrazně jí radíte zpozornět, ale může to být pořád jen náhoda. Za tři týdny vám kamarádka sděluje, že toho „jejího“ vyšetřují kvůli podezření, že se nedávno kdesi popral a zranil několik lidí. Ona tomu všemu ale nemůže věřit. Vždyť je tak dobrý… 

Jenže, to už přece není náhoda. Tři různá podezření, jedno třicet let staré, jiné pár roků, teď další ze současnosti. Nejpravděpodobnější je, že ten její přítel bude tak trochu násilník. Nebo že by byl opakovaně z různých stran nespravedlivě obviňován? Ale to by se pak podobal nešikovným a smůlou ad absurdum provázeným hrdinům francouzských komedií s Pierrem Richardem. Těch problémů je prostě příliš mnoho. Jediná dobrá rada pro vaši kamarádku by asi zněla: hned se s ním rozejdi. Nebo byste jí vážně řekli něco jiného?

Ten příběh vám jistě něco připomíná. No ano, zase tu máme Andreje Babiše. Mě už to taky nebaví. Raději bych psal o tom, jak v naší zemi provedeme důchodovou reformu. Nebo o tom, co udělat se silnicemi a dálnicemi. Třeba s D1, po níž se zase nedá dojet do Prahy (to pro Brňana není ještě tak hrozné), ale ani z Prahy do Brna. A to už je skoro vánoční téma. O vánocích jezdíme navštěvovat své blízké, tak abychom vůbec někam dojeli. Mohl bych pokračovat…. Máme prostě řadu témat, silný program a někam bychom tuto zemi posunuli. Kdepak jen „Antibabiš“, pane Babiši!

Bohužel celý adventní týden se k nám seriál „problémy Andreje Babiše“ vrací, ať děláme, co děláme. Už se bojím pustit televizi nebo nahlédnout do internetu. Obvinění z podvodu je sice mezitím kdesi u ledu, spoluobviněný syn už není ani na Krymu, ani ve Švýcarsku a zřejmě ani na mailu. Tahle kauza na chvíli usnula, ale jsou tu zase jiné „příběhy“. Andrej Babiš neuspěl se žalobou na Slovenskou republiku u Evropského soudu pro lidská práva kvůli své údajné spolupráci s komunistickou StB. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak: český předseda vlády se soudí se sousední zemí o svou minulost. Každý má na to právo, jistě. Nicméně u premiéra je to trochu divné, že ano. Nebo už taky ne?

Aby toho nebylo málo, tak ve stejný čas nemá Evropský parlament nic důležitějšího na práci než projednávat střet zájmů Andreje Babiše. Většina europoslanců si myslí, že není úplně dobré, když předseda vlády členské země čerpá pro své firmy dotace, o kterých vyjednává a rozhoduje. Já vím, máme tu přece ty svěřenské fondy. Jako naschvál má ale většina lidí v Evropském parlamentu i jinde názor, že buďto by takový člověk neměl být premiérem, nebo ty firmy kolem něj by se měly obejít bez dotací. Logicky to zní, ale s logikou na nás v Agrofertu a Anu nechoďte. Je to přece megakampaň… 

Jenže ono je to tak trochu jako v tom příběhu o kamarádčině novém příteli. Problémy z dávné a nedávné minulosti, k tomu problémy současné, to už málokdy bývá náhoda. Že by se všichni všude spikli, od Slovenska až po Brusel, a chtěli zničit českého premiéra? To nepůsobí moc věrohodně. Myslím dokonce, že většině evropských zemí je nějaký pan Babiš úplně ukradený. Jen jim není jedno, kdyby si náhodou nějak pro sebe výhodně ohýbal podmínky evropských dotací. Připravil by o ně totiž ty, kteří je měli právoplatně dostat. A taky se na ty dotace některé evropské země skládají více než jiné. Kdo by se divil, že se zajímají o to, kam vlastně ty peníze jdou? 

Andrej Babiš je v podnikání pozoruhodně šikovný. Nejen v tom politickém. Specializuje se sice na chemii a zemědělství, ale když kupříkladu investuje do asistované reprodukce (no napadlo by vás to?), tak jako náhodou stát zanedlouho rozšíří a zlepší platby právě do této části medicíny. Má velké zemědělské podniky a ty, světe div se, u nás dostávají nejvíce dotací. A česká vláda v Bruselu prosazuje, aby pro velikost podniků při přijímání dotací neexistovala žádná hranice. Logické to moc není, pomáhat je potřeba těm menším zemědělcům. Není to ani v zájmu ČR, protože kvůli naší krajině, vylidňování venkova, ekologii, prevenci sucha a z dalších důvodů potřebujeme udržet a rozvinout především malé rodinné statky. Ale zájem Agrofertu a dalších členů kartelu je dnes prý zájmem České republiky. Ostatně se zdá, že i současný ministr zemědělství byl vybrán podle tohoto klíče. A to byl jen příklad, jak je ta státní politika jedné firmy úspěšná.

Andrejem Babišem nejsem – na rozdíl od několika politiků a mnoha českých novinářů – nijak fascinován. Taky o něm pořád nemluvím. S ohledem na jeho kapitálové a mediální možnosti a vzhledem k příznivému ekonomickému vývoji nedosahuje žádných překvapivých nebo oslnivých politických výsledků. Ani v českém, ani v mezinárodním srovnání. Pokřivenost české veřejné debaty je v tom, že její mainstream tuto pravdu nevidí a Babiš mediálně nabývá až nadpřirozených rozměrů. Je všude, i když neudělá nic. Je to směšné. Co je ale opravdu mimořádné a monstrózní, to je rozsah jeho problémů. Musíme je stále dokola řešit, namísto toho, abychom se zabývali problémy, které má Česká republika. 

Ti, kteří bezmezně věří v Andreje Babiše, by měli začít přemýšlet nad tím, proč má předmět jejich kultu osobnosti kolem sebe tolik stínů a nejasností. A jestli několik „zlých“ investigativních novinářů a „ubohá a slabá“ opozice skutečně dokáží současně ovlivnit české státní zástupce a policisty, slovenské a evropské soudy, právníky Evropské komise a stovky poslanců Evropského parlamentu napříč kontinentem. Nebo zda náhodou zde nejsou problémy Andreje Babiše proto, že je Andrej Babiš skutečně má. Nemusím snad napovídat, že často to nejjednodušší vysvětlení bývá správné.  

Nemůže-li se Andrej Babiš osvobodit od svých problémů, musí se česká politika osvobodit od Andreje Babiše. Za jiných okolností by premiér s tolika podezřeními a potížemi už dávno odešel. Českou politickou realitou těchto dní je to, že se to nejspíše nestane. Miliardářského lídra české levice musíme porazit ve volbách. To je nakonec ten nejdemokratičtější a nejjistější způsob. 

Autor je předseda ODS.