Exprezident Václav Klaus poskytl 11. února rozhovor Lidovým novinám. Obsahoval pár běžných útoků na Evropskou unii. Považuje ji dnes „za slepou uličku, za historický omyl“. „Myslím, že každé slovo, které pan Tusk vysloví, je nesmyslné,“ „Evropský parlament není parlament, to víme všichni“, „většinou je to odkladiště druhořadých politiků, pro které není dostatečná role doma“ atd.

Pak ale pronesl několik částečně pozoruhodných vět o naší zahraniční politice. Myslí si totiž, že ministr zahraničí Tomáš Petříček chce především provokovat svého koaličního partnera. Tedy ANO, víc jich v té vládě není. Klaus říká: „Myslím, že ten Pocheho maňásek je ve vládě jen proto, aby maximálně provokoval naprosto iracionálními výkony ministra zahraničí. Myslím, že se tím jenom má pořád demonstrovat slabost pozice premiéra Babiše. A zdá se, že on bude tak dlouho napínat tětivu luku… To vidím jako obrovský problém. My jsme nikdy neměli zahraniční politiku. Vždy jsme byli odmocnina politiky Evropské unie nebo přesněji Německa. Ale co dělá Petříček se svými pochvalami banderovcům a přijímáním krymských Tatarů… A co pan prezident přidává slovy, že chce pozvat nového venezuelského kvaziprezidenta, to jsou myslím naprosté hlouposti, které bychom snad jako rozumní lidé a rozumná země po sto letech existence dělat neměli.“

A ještě: „Myslím, že v cizině si nad panem Petříčkem musí ťukat na čelo.“

Abychom to vzali od konce, není jasné, v jaké cizině si mají kvůli Petříčkovi ťukat na čelo. Nedělají to nejspíš ani v Americe, ani v Rusku. Pokud si někdo ťuká na čelo, tak je to spíš nad myšlenkami a počiny samotného Klause, kterému reálně hrozí, že kvůli délce své svatojiřské stužky o ni jednou zakopne cestou na nějakou sedánku AfD do Německa.

Z toho si snad odvodíme, jak by měla podle něj vypadat ta zahraniční politka, který by nebyla „odmocnina politiky Evropské unie nebo přesněji Německa“. Třeba jak bychom se měli vymezovat vůči zemím, kam jde 80 procent našeho exportu. Nebo jaké výhody bychom si vyjednali, kdybychom si měli vyjednávat vlastní dohody s Německem nebo Francií, přičemž bychom stejně museli respektovat cizí pravidla a normy.

Ledacos prozrazuje absurdní poznámka o tom, jak Petříček chváli banderovce a přijímá krymské Tatary. Není známo, že by ministr někdy chválil banderovce, tomu snad nemůže věřit ani Ovčáček. Pokud tuto myšlenku snad dodal analytik IVK Jindřich Forejt, asi by se to mělo ještě ověřit, než se to pustí ven. Z toho ovšem Forejta nepodezříváme, tak to má Klaus buď z vlastní hlavy, nebo od takových velikánů, jako jsou Jakl a Hájek, popřípadě to říkal někdo z ruské ambasády.

Pokud jde o krymské Tatary, ti mají u Klause možná vroubek, protože si u Evropského soudu pro lidská práva stěžovali na Rusko, že jim brání ve svobodě shromažďování. Rusko ale podle exprezidenta žádnou hrozbu nepředstavuje, tak co by se s nimi měl kdo setkávat.

Klaus je mnohem méně důležitý, než si myslí a než by chtěl. Představuje ale typ myšlení, který vyznávají jiní, co by do směřování země chtěli mluvit a jsou v aktivní politice. Ale jak říkal soudruh Husák, „kam čert nemůže, tam aspoň zasmradí“ a tak se bývalý prezident snaží a snaží.