To vám takhle minulý týden zajedu v rámci dovolené do Petrovic u Sušice a navštívím geniální restauraci „na konci světa“. U Štěpána se jmenuje.

Maj tam steaky od Pána Boha a hovězí líčka, která by ocenil snad i Michelin. Dokonce bych řekl, že tam jsou lepší než u Pohlreicha v pražském Imperialu.

Zmínka o šéfkuchaři Zdeňku Pohlreichovi je na místě. Byl to on, kdo ve svém pořadu Ano, šéfe tenhle podnik odhalil a dopomohl mu ke slávě. Jeho majitel Štěpán Ruda byl před mnoha lety jeden z prvních, koho Pohlreich v kritickém a nekompromisním pořadu vychválil do nebes a dal mu 3 hvězdy, tedy maximální hodnocení kvality.

Teď podnik U Štěpána – i díky Pohlreichovi – prosperuje a je značkou kvality. Obsazenost je tam velká, bez rezervace to tam v sezoně snad ani nezkoušejte.

Střih.

A po týdnu jsem opět v Praze a na ulici najednou zničehonic jde proti mně Zdeněk Pohlreich. Osobně se neznáme, ale pozdravili jsme se. Tak jsem toho využil a povídám: „Byl jsem minulý týden U Štěpána, na Šumavě.“

„Fakt? A jak mu to jde?“ zeptal se Pohlreich.

„Skvěle,“ povídám a dodávám: „Naprosto dokonalé jídlo, má tam pořád plno. Myslím, že jste pomohl klukovi, který si to zaslouží, protože je fakt dobrej.“

Pohlreich se zamyslel a řekl: „Jo, Štěpán byl jeden z mála, kterej se nám vážně povedl.“ Z jeho slov byla cítit hrdost a pokora zároveň.

Bylo milé něco takového slyšet a vidět. Pozitivních emocí je v šedi našeho veřejného života pomálu.

Pak jsme krátce probrali i politiku… A nakonec Pohlreich řekl:

„Takže vy děláte novináře už od roku 1990? Tak to asi chlastáte, ne?“

Usmál jsem se a popravdě odpověděl: „Ne, vlastně několik posledních let skoro vůbec.“

On se na mě překvapeně podíval a řekl: „A jak jste to, proboha, mohl v tom bahně politiky tak dlouho vydržet?“

Krčil jsem rameny. „Ani nevím. Ale přežil jsem to,“ reagoval jsem.

Pohlreich protočil oči – skoro tak, jak to dělával Hurvínek.

Bral jsem to od něj jako jistou formu uznání. Tak jsem kontroval: „Vy zase v tom gastrobahně už řadu let kultivujete společnost. Učíte lidi přemýšlet, co a kde jíst a jak vařit. A to není málo.“

A když jsme se spolu vyfotili, tak Pohlreich zavtipkoval: „Aby si teď lidi nemysleli, že vás něčím zásobuju… jako zdroj…“

„Tak to by bylo maso,“ říkám.

Střih.

Dvacet minut nato u kávy přemýšlím nad osudovostí těchto setkání. A kladu si otázku:

Mám začít chlastat, abych přežil další dekádu bahna v politice?

Nebo tohle všechno byl signál, abych „přesedlal“ a začal psát už jen recenze restaurací?

Střih.

O hodinu později se dozvídám zase nějaké informace o lumpárnách zdejších politiků. A pro jistotu si jdu dát panáka. Po něm si říkám, že tomu kulinářství dám ještě nějaký čas. Asi jako otec Kraus v kultovním filmu Pelíšky, který „dávál bolševikovi rok, maximálně dva“.

Já tomu našemu bolševikovi dávám půl roku. Když ne, budu psát už jenom o hovězích líčkách…