V úterý proběhla v Kaiserštejnském paláci na Malé Straně další z řady nekonečných předvolebních debat. Asociace pro mezinárodní otázky se devíti zástupců stran kandidujících do poslanecké sněmovny zeptala na jejich vizi české zahraniční politiky. Akce se bohužel uskutečnila bez nejvýraznějších osobností české diplomacie a zároveň dobrých rétorů, tedy bývalého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a současného šéfa Černínského paláce Lubomíra Zaorálka.

Debata se tak také z tohoto důvodu dala v důsledku označit za super nudnou. S výjimkou několika vtipných momentů, kdy Vojtěch Filip vyzýval k vystoupení z NATO nebo si notoval s Jiřím Kobzou z SPD, strávil divák dvě hodiny znuděný neschopností většiny účinkujících vyjádřit cokoliv inspirativního nebo se vůči svým oponentům minimálně vymezit. Proč se potom divíme, že Čechy zahraniční témata nezajímají? Nerozumí jim, nemají na ně názor. Politici o ní neumějí mluvit.

Pokud někdo vyčníval, byl to velmi skromným způsobem Daniel Herman a Martin Stropnický. Projevili elementární schopnost stručně předestřít koherentní soubor postojů a názorů. To samozřejmě zvládl, jak už je zvykem, i starý komunistický matador Vojtěch Filip, nedá se ale říct, že by do debaty vnášel realistický element. Zbytek diskutujících představoval regulérní stafáž.

Řečníci se měli vyjádřit ke dvěma tematickým celkům – vztahům České republiky k velmocem, USA, Rusku a Číně a k našim sousedům, Německu a visegrádské skupině. Začalo se anketní otázkou, zda by dotyční zrušili sankce uvalené na Rusko. Kromě dua Filip-Kobza všichni přítomní hypotetický návrh odmítli. Další půl hodiny se neslo v omílání naučené mantry: Ty, ty, ty, zlé Rusko, drž se od nás dál, obchodovat bychom s tebou ale možná zase chtěli, a tak s tebou „nesmíme přestat jednat“ a „vždy se musíme snažit o dialog“.

Což o to, vlastně jde o standardní reál politiku, jen se u nás to sezení na dvou židlích neumí dělat moc elegantně. Místností létá floskule „strategický partner“ sem a tam, řečníci se ho bojí jako horké brambory. Nikdo není ochoten situaci jasně a výstižně popsat. Výsledkem je tlachání, které běžného smrtelníka zcela přirozeně nemůže zajímat.

Nikdo neřekne: „Podívejte. Putin je diktátor, v Rusku dnes už prakticky neexistuje svoboda ani demokracie. Je to ale stále velmoc a nikdo s ní nepůjde do ostrého konfliktu jen kvůli tomu, že zabralo kus nárazníkového pásma na Ukrajině. Z pozice desetimilionové země není rozumné ani si hrát na hrdiny a ostentativně odmítat jakýkoliv kontakt, ani se chovat sebevražedně a čekat s našpulenou pusou, až nám zase vtiskne polibek smrti.“ To přece není žádná kovbojka.

Ještě daleko větší bezvětří panovalo při diskuzi o visegrádském partnerství. Naťukly se nedemokratické tendence Polska a Maďarska. Zdůraznila se spolupráce na infrastrukturních a kulturních projektech. Všichni se na udržování dobrých vztahů s našimi sousedy shodli. Nepadl jediný intelektuální přesah, téma prosvištělo bez jediné širší kontextualizace geopolitické reality střední Evropy.

Je nutné zdůraznit, že Česká republika talentované diplomaty i odborníky na zahraničně politická témata má. Komunikace zahraničně politické agendy směrem k veřejnosti je však stále na zoufale nízké úrovni. Lidé si přitom musí uvědomit, že Česká republika nežije na ostrově, ale je pevně vklíněná mezi Západ a Východ. Cokoliv dělá na domácí scéně, je pevně svázáno s celoevropským, a potažmo celosvětovým, vývojem.

Johana Kudrnová
Johana Kudrnová
Další články autora