Prezidentův mluvčí Ovčáček, který kromě Peroutkova článku očividně stále hledá také svoje dno, se k němu zase o kousek přiblížil. 

Na svém twitterovém profilu nejprve urážel kdekoho, včetně žen a válečného veterána a posměšně je vyzýval, aby šli bojovat do Sýrie. Aniž by samozřejmě tušil, s kým mluví. 

V hysterickém ataku, který se ho po útoku USA a dalších spojenců zmocnil, se pak na facebookovém účtu pustil do odborné analýzy.

Za raketovým útokem na vojenské cíle Asadova režimu mohli stát Trumpovi odpůrci v USA, vyhlásil.

K tomu přidal odkaz na článek z iDNES, hemžící se názory a citacemi nejrůznějších komentátorů, analytiků, politiků, vojenských zpravodajů a tak dále, ze kterého si tuto geniální úvahu vypůjčil. V článku s tímto nápadem přišel bývalý analytik BIS Jan Schneider. Ten také posloužil názorem, že americká vojska jsou na rozdíl od ruských v Sýrii protiprávně, a naznačil, že ten chemický útok se Američanům nějak podezřele hodil.

Co jiného si tedy Jiří Ovčáček mohl z celého článku vybrat? Co na tom, že text obsahoval např. i zcela protichůdné a mnohem realističtější vyjádření bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého, který prohlásil, že teď, po zásahu, by si Asad mohl uvědomit, že útok zakázanými chemickými zbraněmi „už je zcela za hranicí lidskosti“.

Co si ovšem neuvědomil hradní mluvčí, bylo to, že svým prohlášením si poněkud naběhl na vidle. Případně se střelil do vlastní nohy, jak říká další hezké české rčení.

Z obdivovaného Donalda, ke kterému se s panem prezidentem tak moc těšili na návštěvu, je v podání vševědoucího úředníčka Ovčáčka, odborníka na všechno, náhle naivní blbeček, který se – aniž by si to uvědomil – nechal svými domácími odpůrci zneužít a zmanipulovat k raketovému útoku na Asadovy vojenské cíle.

„Vážený pane zvolený prezidente, s velkou radostí se připojuji ke gratulacím k Vašemu zvolení,“ psal přitom poměrně nedávno Miloš Zeman do Bílého domu, kam se tolik toužil podívat, až si vymyslel pozvání na státní návštěvu, a když k ní nedošlo, tak i omluvný dopis. 

„Když jsem Vám během vypjaté předvolební kampaně jako jeden z mála evropských lídrů vyjadřoval podporu, věděl jsem, že ve Vaší osobě by Spojené státy zvolily prezidenta s novým a neotřelým pohledem na celou řadu politických témat,“ stálo dál v nadšeném blahopřejném dopise. 

Radoval se v něm, že Česká republika a USA tak úzce spolupracují na různých věcech, například též na podpoře v Sýrii. Jak to zatraceně myslel? Že budou společně podporovat Asada, potažmo Putina?

A došlo samozřejmě i na legendární zmínku o tom, jak velmi hrdý je na to, že u nás doma jej někteří nazývají českým Donaldem Trumpem.

Kam to dojemné souznění zmizelo? Teď už český Trump není českým Trumpem? Teď už je jen obyčejným proruským Zemanem? A chudáčkem hlupáčkem, kterého kdekdo může lehce oklamat a zneužít, je jenom Trump americký? 

Samé otázky. 

Třeba nám je zodpoví fakeOvčáček. Míra drzosti a trapnosti originálu už je totiž tak veliká, že satirický profil jen stěží dokáže vymyslet něco trapnějšího, hysteričtějšího a absurdnějšího.