Evropské volby budou víc než za rok, ale v Evropském parlamentu se už pomalu rozjíždí kampaň. Jiskřit to začíná hlavně mezi evropskými liberály a lidovci. Předseda parlamentní frakce prvního tábora Guy Verhofstadt se o soupeře v posledních dnech několikrát otřel na Twitteru. Lidovci to nejprve posledního března schytali za podporu Viktoru Orbánovi v maďarských volbách (viníkem byl maltský politik Joseph Daul). Než si Verhofstadt stačil uvědomit, že jeho skupina v českých volbách se stejnou vervou podporovala Andreje Babiše, skutečného evropského liberála západního střihu, přišlo velikonoční pondělí a další oběť. Tentokrát byl napomenut Manfred Weber, předseda politické skupiny lidovců v Evropském parlamentu.

Dominantní kultura: sprosté slovo?

Začněme tím, co německý europoslanec provedl. V čase, kdy v zemích EU hledali koledníci vajíčka či zajíčky (případně oprašovali jiné zvyky), vyvěsil Weber na svém účtu fotografii palermské Katedrály se slovy: „Pokud chceme bránit náš způsob života, musíme vědět, co nás určuje. Evropa potřebuje debatu o identitě a dominantní kultuře“. Konec citátu. Zmínka o dominantní kultuře vyprovokovala Guy Verhofstadta, který Weberovi vyčinil, že je „odporná“. Mottem Evropy je prý „jednotní v rozmanitosti“, takže potřebujeme „toleranci, respekt k jiným kulturám, náboženskou svobodu a vládu práva“. Optikou sociálních sítí Verhofstadt drtivě vyhrál – jeho reakce získala násobně více lajků. V realitě to ale tak jednoduché není.

Za prvé, člověk nemusí být kovaným euroskeptikem, aby mu mentorování ve Verhofstadtově stylu nebylo protivné. Na první pohled líbivá floskule – kdo by oponoval vládě práva či toleranci! – je totiž nejen v kontextu Weberova postoje nesmyslná. Právo není abstraktní a univerzální hodnota, vždy vychází z určitého kulturního či civilizačního okruhu. Vláda práva proto znamená vládu konkrétních, obsahem definovaných hodnot, nikoliv jen aplikaci pěti šesti principů v soudnictví. Stejně tak tolerance a respekt k jiným kulturám neznamená, že všechny kultury vytvořily naprosto stejně cenné hodnoty (a není přitom nutné sahat k extrémním případům typu různých trestů za stejné přečiny). Zrovna náboženská svoboda, o kterou se Verhofstadt ve své reakci opírá, je jedním z produktů dominantní kultury v Evropě – v jiných civilizačních okruzích funguje buď problematicky, či neexistuje vůbec.

Jen tolerance nestačí

Za druhé, Verhofstadtem definovaná „jednota v rozmanitosti“ jako evropská identita v praxi nefunguje, lajky nelajky. Výzkum postojů vůči EU dlouho uváděl, že její podpora vyplývá z výhodnosti: Integraci podporují ti, kteří z ní profitují (a naopak). V posledních letech ovšem posiluje i hodnotové či socio-kulturní vysvětlení, a pro občany tedy začíná hrát stále větší roli tradice, národ, jazyk, kultura. Evropské integraci pak mají za zlé, že protežováním bezobsažných principů (těch, které prosazuje Guy Verhofstadt) tyto hodnoty vytěsňuje. Tolerance a respekt však pro sebeidentifikaci nestačí, jelikož tolerantní lze být vždy jen z nějaké konkrétní pozice či zastávané hodnoty.

Manfred Weber může být vlastně rád, že za svou krotkou úvahu neinkasoval ještě tvrdší slova. Vzhledem k jeho národnosti by byla nabíledni. Pro hlavní proud evropské integrace ale udělal více než hysterický Verhofstadt. Ten svým peskováním každého jiného pohledu, než je ten jeho, Evropské unii prospívá asi tak stejně jako Nigel Farage.

Petr Kaniok
Petr Kaniok
Expert na politický systém EU
Další články autora