Rozhovor s německým ekonomem o rozcestí, na němž dnes stojí evropské státy. Proč Německo trpí syndromem pomocníka a co s tím?

Ve své nové knize Německo patří na pohovku píšete, že vaše země trpí „syndromem pomocníka“. Má tento problém původ ve druhé světové válce, nebo je zakořeněn hlouběji v německé historii a v německé duši?

„Syndrom pomocníka“ můžeme často rozpoznat u lidí, kteří v dětství nebo mládí trpěli nedostatkem uznání. Mnohdy si tento syndrom kompenzují přehnaným „pácháním dobra“. Pomáhají totiž i tehdy, když je druzí o žádnou pomoc nežádají. Můj spoluautor Joachim Starbatty se stejně jako já narodil v roce 1940 a oba jsme ztratili své otce ve válce. Byli jsme vychováni k pocitu viny. V naší knize tvrdíme, že tímto komplexem mohou trpět nejen jednotlivci, ale i celé společnosti. Trpí jím i Německo, dokonce i sedmdesát let po válce. To je také důvod, proč naši politici usilují o vytvoření Německa coby nové morální supervelmoci. Německé elity chtějí zachránit světové klima, euro, celou Evropu, Řecko, Portugalsko i Španělsko a teď i všechny uprchlíky celého světa. Ironií je, že touto údajně skvělou politikou Německo páchá významné škody. Proto jsme v naší knize Německo usadili na freudovskou pohovku.

Spolkový prezident Gauck ještě v roce 2009 kritizoval Němce, kteří před rokem 1989 utíkali z Východního Německa na Západ: Někteří dokonce říkali, že jim vůbec nejde o svobodu, ale že se zkrátka vydali za lepším životem… Dobří, říkal jsem si, neutíkají, dobří jsou na frontě.” O šest let později, během migrační krize, však zcela změnil rétoriku a stanul v čele Willkommenskultur. Co způsobilo tuto změnu?

Gauck je čestný muž, vlastně ani není politik v pravém slova smyslu. Upřímně obdivuje pozitivní výsledky politiky Angely Merkelové. Je součástí politické elity mé země, a nemělo by proto být překvapením, že se stejně jako mnozí další domnívá, že Německo musí kráčet v čele zbytku světa a určovat morální standardy. Věřím však, že je mnohem realističtější než Merkelová. Dokáže připustit, že tato politika má i závažné negativní důsledky.

Ve své knize kritizujete způsob, kterým vaše země zasahuje do vnitřní politiky Polska. Co by mělo Polsko – ale také Maďarsko a Česká republika – dělat, aby se před takovými nevyžádanými intervencemi ochránily?

Myslím si, že by tyto země měly podobnému tlaku Německa odolávat. Pozvat miliony uprchlíků, aniž bychom se dohodli se svými sousedy – a pak očekávat, že je prostě bez řečí přijmou – je nepřijatelné. Polská, maďarská a česká vláda by v kritice politiky Angely Merkelové neměly zůstat osamoceny. Měly by se opírat o Francii, Španělsko, Itálii a další země, které mají prakticky shodné názory, ale na rozdíl států Visegrádské čtyřky jen mlčí. Merkelová je se svou uprchlickou politikou v EU naprosto izolovaná. To je věc, kterou bychom měli říkat mnohem jasněji. Jediní političtí lídři, kteří ji podporují, sedí – s Junckerem v čele – v Bruselu. Není divu, vděčí jí za svou funkci.

Krize eurozóny se nevyřešila, byla jen odsunuta do evropského podvědomí. Problém Řecka stále přetrvává a na obzoru se rýsují problémy nové. Vidíte budoucnost EU v desintegraci, nebo si projdeme dalším experimentováním se „stále těsnější Unií“?

Právě teď stojíme na rozcestí. Buď budeme pokračovat cestou „stále více Evropy“ a budeme tak riskovat její kolaps, nebo pochopíme Brexit jako poslední varování a vrátíme se k Evropské unii coby unii nezávislých a suverénních států.

Rozhovor vedla Hana Lipovská.