V parlamentních volbách kandidoval Hayato Okamura za KDU-ČSL. Chtěl dokázat, že není jako jeho bratr Tomio a očistit tak špatné jméno, které rodině předseda SPD dělá. Tlumočník z japonštiny si myslí, že politika jeho sourozence je především marketing a Tomio si nemyslí vše, co proklamuje. Zároveň v rozhovoru pro FORUM 24 popisuje třeba, jak vnímal slova Pavla Bělobrádka o „umírání“ psů nebo jaké nebezpečí vidí ve vystupování prezidenta Zemana.

Pane Okamuro, vy jste v parlamentních volbách dostal přes pět tisíc preferenčních hlasů. To není málo na to, že jste nováček v politice. Čím jste, podle vás, dokázal tolik lidí upoutat?

Pro mě to bylo překvapení, myslím, že většina kandidátů, kteří dostali takové množství preferenčních hlasů, se poslanci stala. Já mohu touto cestou jen všem, kteří mi projevili důvěru, upřímně poděkovat. Když o tom v posledních dnech přemýšlím, uvědomuju si, že je to zároveň i závazek v politické činnosti pokračovat. Takže o tom začínám intenzivně uvažovat a budu se také radit s dalšími lidmi kolem sebe, jak dál.

Takže to berete i jako impulz, že je o vás zájem?

Víte, já jsem ty volby nakonec hluboko ve svém srdci prožil velmi klidně, a to i ten fakt, že jsem poslancem těsně zvolen nebyl. Navázal jsem spoustu kontaktů s lidmi dobré vůle napříč politickým spektrem. Také je pro mě cenné, že to byl opravdový příspěvek k očistě našeho jména, že jsem dostal velkou příležitost skutečně výrazným způsobem dát veřejně najevo, že já a moje rodina nesmýšlíme politicky tak jako Tomio a SPD.

Když jste zmínil vašeho bratra, proč si myslíte, že na něj tolik lidí slyší?

Tomio na to šel marketingově přes negativní emoce. On prostě své voliče dlouhodobě strašil, takže kvůli emocím strachu, úzkosti a nejistoty u části našich občanů získal jejich hlasy a dalo to dohromady těch 10 %. Je jasné, že takhle strašit lidi není žádný dobrý příspěvek demokracii. Není to lidsky důstojný způsob, jak ve volbách uspět.

Někteří lidé hovoří o tom, že celé vystupování vašeho bratra je pouze marketing. Myslí si to, co tvrdí?

I vy asi víte, že Tomio se se mnou už delší dobu prakticky nestýká. Já bych se s ním sešel rád, ale on neprojevuje zájem. Tomia samozřejmě znám, možná tak dobře jako nikdo jiný. Domnívám se, že u něj je to jen takové divadlo, aby získal hlasy. Nemyslím si, že by o tom, co tvrdí, byl hluboce přesvědčený.

Nenapadlo vás jako staršího bratra mu zavolat nebo napsat a říct, brácho, neblbni, začni se chovat normálně?

On zná můj názor. Také se úplně vymyká našemu širšímu českému příbuzenstvu. Rodina z maminčiny strany má silnou katolickou a literární kulturní tradici, maminčin tatínek pěstoval kontakty s prvorepublikovými spisovateli, její starší bratr Ivan se v době komunistické diktatury pohyboval v komunitě významných křesťanských intelektuálů. Ale je tady i druhá linie: Náš korejský dědeček – prakticky bez formálního školního vzdělání – byl velmi úspěšný self-made-man. Pamatuju si ho z raného dětství, byl to člověk, který se svou tvrdou a velmi vytrvalou prací dokázal vypracovat. Díky němu, jeho finanční podpoře, mohl náš tatínek v mládí cestovat do Evropy a setkat se tu s naší maminkou. Máme v sobě obě ty rodové linie – a v Tomiovi, v té jeho ohromné vytrvalosti a cílevědomosti, vidím i našeho korejského dědečka.

Jak vnímáte výsledek voleb jako takový? Přece jenom 6 % pro KDU-ČSL je méně než se očekávalo. Kde nastala chyba?

Ten celkový výsledek není ani katastrofální, ale není ani moc dobrý. Jednoduše proto, že jednoznačně demokratické strany získaly dohromady méně než 50 % mandátů a dominuje strana Andreje Babiše. Stačí se podívat do sousedního Německa – tam na politické scéně žádné podobné uskupení, strana jednoho muže, kde on má rozhodující slovo, neexistuje. Je to něco abnormálního. Stále doufám, že je v naší demokratické společnosti jen přechodným jevem. Nyní je  tady podle mého názoru velké nebezpečí spolupráce a spojení Babišova ANO, Tomiovy SPD a komunistů. To pokládám za skutečnou hrozbu pro naši liberální parlamentní demokracii.

Nenese KDU-ČSL trochu viny na tom, že Babiš má takovou sílu, jakou má? Přece jenom, byla s ním čtyři roky ve vládě.

V praktické politice toto dilema samozřejmě existuje: zda v situaci, kdy dominuje takováto nestandardní strana, jako je ANO, ji nechat vládnout s extremisty – KSČM či SPD. Nebo přece jen s ní vstoupit do koalice, abychom bránili demokracii, nakolik lze. To je věc určitého politického rozhodnutí. V tom minulém volebním období to bylo tak, že KDU byla v koalici s Babišem. I této menší straně se pak např. podařilo prosadit některé dobré věci. Tedy jistě, dalo by se diskutovat o tom, jaký vliv to angažmá lidovců ve vládě mělo, ale jsou tu i pozitiva.

Nebyla s odstupem času chyba rozchodu lidovců a STAN?

Sám jsem tuto předvolební koalici do poslední chvíle podporoval. Při rozhodujícím hlasování byl, pokud vím, i sám Pavel Bělobrádek přehlasován, on taky stál za tou koalicí. Neřekl bych, že jedna možnost byla jenom dobrá a druhá pouze špatná. Byla to prostě volba jít buď cestou spíše odvahy, nebo naopak cestou spíše opatrnosti. Takže znovu zdůrazňuji, že to nebyla volba mezi čistým dobrem koalice a čistým zlem jejího rozpuštění. Nemálo lidí však rozpadu té koalice skutečně litovalo a zanechalo to pak ve veřejnosti určitou pachuť. Nyní se tedy můžeme poučit a ve spolupráci pokračovat a dotahovat ji.

Jak jste vnímal výroky pana předsedy Bělobrádka třeba o „umírání“ psa?

Na internetu to vyvolalo určitý ohlas, ale ve srovnání s těmi skutečnými problémy naší země to je naprosto okrajová záležitost. Byl jsem v době, kdy se v některých českých médiích probíral ten výrok, na návštěvě svého nemocného tatínka v Tokiu. A představte si, že v japonských zprávách o tom nebyla ani zmínka.

Ještě se vrátím k vašemu bratrovi. Vy jste na Facebooku psal o tom, že by mohl být součástí nějakých ruských zájmů.

Tomio se mnou nemluví a já nemám v ruce žádný papír, žádný důkaz v tomto smyslu, ale pozorujme tu fenomenologii. Jakým způsobem Tomio vystupuje: dlouhodobě, nejen těsně před těmito volbami. Postupuje podobně, jako Národní fronta ve Francii, vždyť on se kamarádí s Marine Le Pen. Toto jsou kruhy, které mají vazby do Moskvy, to je známá věc. Mají podporu na internetu, skrze dezinformační weby, které se snaží otočit veřejné mínění proti EU a Západu a ve prospěch Putinovy vlády v Rusku. A tahle dezinformační kampaň je v ČR dlouhodobě velmi intenzivní. Řekl bych, že ruská vláda si vytipovala naši zemi v rámci EU a NATO jako jejich, řekněme, psychologicky slabý článek.

Nepomáhá tomu i vystupování prezidenta?

To, myslím, pozorujeme všichni, kdo se o politiku trochu zajímáme. Prezident Zeman se verbálně hlásí k NATO a EU, ale potom třeba v rozhovoru s občany řekne, že by sice byl pro setrvání v EU, ale klidně by nechal vyhlásit referendum o vystoupení naší země z ní. To je velmi nebezpečné. Vůbec referendum jako prostředek rozhodování o zásadních věcech života naší společnosti je velice nebezpečná, ošemetná záležitost. Kdyby se hlasovalo o tak závažné otázce, jako je czexit, tak je poměrně snadné s pomoci médií, politické reklamy a cíleného marketingu rozbouřit veřejné mínění a zmanipulovat občany takovým způsobem, že výsledek dopadne tak, jak si přeje ten, kdo si ho objedná. Podle mého názoru by bylo velkou chybou takové referendum připustit.

Mluvili jsme i o Facebooku. Jaký vliv mají podle vás sociální sítě v politice?

Ať si o Facebooku a sociálních sítích myslíme cokoliv, tak realita je, že hodně lidí Facebook používá a já v tom nevidím nic zásadně negativního. Někdo může na Facebooku být vulgární, mohou tam probíhat nějaké nekonstruktivní diskuse. Zároveň mám ale zkušenost mnoha kultivovaných diskuzí, cenného vyměňování si dobrých podnětů a myšlenek. Musím tedy říci, že zkušenost s Facebookem je pro mě i velmi pozitivní.

Myslíte si, že slušný přístup k politice může přebít populisty a jejich „výkřiky do tmy“?

Víte, to je nekončící zápas. Ta naše současná společensko-politická situace není moc dobrá, ale nebudeme házet flintu do žita. My tu demokracii, tu humanistickou orientaci v politice, musíme hájit. Já sám bych ji chtěl hájit do posledního dechu, i kdyby nás byla jen hrstka – tak, jako to dokázali demokratičtí politici v naší historii, třeba v době kolem druhé světové války.