Eurasijskou pevninou a okolními moři se na mapách ukazovaných v těchto dnech v médiích vinou křivky budoucí Nové Hedvábné stezky. Naděje pro starou dobrou Evropu, naděje pro státy ležící na plánovaných trasách? Vidina toků zboží a peněz, vidina statisíců pracovních míst a zázračného zlepšení života všech, kteří se na projektu budou podílet alespoň pohybem jediného prstu – tak je nám prezentován plán čínské vlády.

Plán, který je ve svém důsledku smrtícím nebezpečím pro celý civilizovaný svět. Jedna část nebezpečí nevidí, protože její problémy jsou tak velké a zásadní, že považuje čínský nápad za záchranné lano. Nepřekvapilo by mne, kdyby se tyto státy (vesměs chudé, s hlubokými sociálními rozdíly a s mnoha latentními i otevřenými konflikty) dnes tvářily vstřícně a v okamžiku, kdy nabudou dojmu, že už mají dost, z projektu „odešly“. To je jistě možné, ale cena by byla tak vysoká, že by ji asi nikdo nebyl ochoten zaplatit. Jakmile se stanou na hedvábné pavučině závislými, už se z ní nevymotají.

Jiné státy, silné, ekonomicky zdatné a vnitřně stabilní a relativně spořádané, se chovají s jistou dávkou zdrženlivosti. Hlavně proto, že nepovažují za rozumné odmítat projekt hned v jeho počátku, i když jsou si rizika vědomy. Existuje totiž podle nich šance, že by z některých projektů mohly mít prospěch. Nechtějí také působit nevlídným dojmem a v klidu si počkají, jestli projekt nezemře sám nebo v důsledku aktivit někoho jiného. Mají pocit, že na svém postoji nemohou prodělat. Podle mého soudu pocit lichý. Buď se do pavučiny zapletou a budou toho litovat, nebo ponesou následky jejího zhroucení a litovat budou také. Uvažovaný rozměr sítě je tak velký a tak všezahrnující, že beze ztráty z jejího krachu nevyjde nikdo.

Existuje také skupina zemí, které si spokojeně mnou ruce a těší se, jak se budou mít ještě lépe, než už se mají. Mezi ně patří Česká republika, přesněji řečeno její prezident a s ním ti, kdo buď věří tomu, čemu věří on, nebo se těší na růst a zisky a prezident jim může být ukradený. Hlavně že splní svou roli.

Měli bychom se asi ptát, proč se proti projektu staví šestnáct unijních zemí ze západní části kontinentu a proč je pro jedenáct zemí ze střední a východní Evropy? Proč se chce na projektu podílet i KLDR, která svého času znemožnila uskutečnit singapurský projekt skutečně užitečné dopravní cesty. Měla vést ze Singapuru po moři přes jihovýchodní Asii, kolem Afriky a do Portugalska, odtud po železnici (mimo jiné přes ČR, kde měl vzniknout uzel pro distribuci do severní a jižní Evropy) na Dálný východ a z jižní Koreje po moři do Singapuru. KLDR tehdy odmítla zprovoznit asi 1 km železnice, který by umožnil celý okruh uzavřít. A to bylo v době Sunshine politiky. Jak by to asi vypadalo dnes?

Nejsem rád, že náš prezident (jediná hlava státu ze zemí EU, jež byla v Číně oslavovat projekt) staví Českou republiku do role nadšeného podporovatele plánu vytvoření Nové Hedvábné stezky. Ve stručnosti vysvětlím proč.

V první řadě není takový projekt vůbec zapotřebí, protože už dávno existuje a funguje velice dobře, aspoň z pohledu ekonomické prosperity. Říká se tomu globalizace, a i my si už několik desítek let užíváme dobré i špatné důsledky její existence. Stejně jako Čína, která se díky tomu stala největší světovou ekonomikou. Mohutný nárůst počtu čínských turistů u nás nastal i bez Hedvábné stezky.

Celý projekt by v podstatě spočíval ve využívání už existujících kapacit, v jejich případném rozšiřování a především, v jejich ovládnutí čínským státem skrze bilaterální dohody s účastnickými státy.

Nezapomínejme, že Čína není zemí kapitalistickou a už vůbec ne liberální či demokratickou. Je to totalitní stát ovládaný stranickou nomenklaturou. Jeho cíle jsou globální a jejich dosažení leží v zatím daleké, ale stále se přibližující budoucnosti. Nejen čínští císařové, ale i tamější moderní mandaríni dovedou uvažovat v řádu staletí a jsou trpěliví.

Nová Hedvábná stezka nebude jeden projekt, jeden velký celek, ale mozaika projektů menších, vzájemně propojených kolejnicemi, dálnicemi, leteckými spoji, elektronickou komunikací a kdovíčím ještě. Dílčí projekty budou vznikat na základě bilaterálních dohod účastnických států s Čínou. Nepůjde tedy o žádný „volný obchod“, ale o závazné mezinárodní dohody, uzavírané mezi gigantem a menšími státy. Financování bude zajištěno samotnými účastnickými státy skrze čínské banky. Státy ponesou rizika, banky budou vyhodnocovat zisk. Vzpomene si ještě někdo na oprávněné čínské stížnosti na nerovnoprávné smlouvy, které s ní uzavírali Evropané v 19. století? Odplata už je na cestě.

Realizací staveb budou pověřovány čínské firmy. Po obrovském boomu ve své domovině, kde po nich zůstala města duchů, se tyto firmy potřebují uplatnit někde jinde. Za všechny „úspěchy“ snad stačí zmínit polské dálnice a projekt železnice v brazilském státě Bahía. Dálnice už staví někdo jiný a železnice má zpoždění několik let.

Nová Hedvábná stezka je jen další z pokusů ČLR prorazit do světa a ekonomicky jej ovládnout za cizí peníze a na cizí úkor. Už jí nestačí jen nakupovat výrobní firmy za účelem přisvojení si patentů a know-how (samotný nákup ještě není investice). Číňané si koupili řecké přístavy, zkoušeli to i v Oděse (výsledek neznám), nakupují půdu na Sibiři, a jen občas se jim někdo postaví do cesty jako třeba v Německu.

Čína není přátelská země. Vždycky byla světem sama pro sebe a svým způsobem jím i zůstává. V důsledku své velikosti, ekonomické, vojenské a politické váhy je dnes strategickým protivníkem číslo jedna úplně pro každého. Jenom to ještě všem nedošlo.

Uvedu příklad, který v malém ilustruje realitu vztahu Číny k ostatnímu světu. Před téměř dvaceti lety běžela na plné obrátky státem řízená migrace Číňanů do Evropy. V Pekingu mi můj čínský partner na ministerstvu zahraničí, který předtím působil v Maďarsku, s úsměvem pravil: „V Budapešti je asi tři sta čínských restaurací. Sním o dni, kdy jich v Praze bude také tolik!“

Co s tím? Nová Hedvábná stezka je past, do níž lovec vložil krásnou a voňavou návnadu. Kdekdo dnes slyší na „mírovou spolupráci“, „společnou prosperitu“, „otevírání se světu“. Zkuste se podívat, jak tato hesla (nic víc to není) naplňují čínští soudruzi. Evropští a s nimi i naši političtí představitelé a kapitáni průmyslu stojí před otázkou, jak s čínským návrhem naložit. Odmítnout jej by mohlo být neprozíravé nebo by to mohlo vyvolat bouři na domácí scéně.

Dovedu si dobře představit ten povyk u nás, kdyby někdo ve vysokém postavení řekl, že celý projekt je past a nesmysl a že se na něm ČR nebude podílet. Oponenti – odborníci i laici z řad občanstva – by začali argumentovat pracovními místy, penězi nebo turisty. Všem by přitom šlo především o jejich peníze, ale to je pochopitelné.

Rozhodující roli musejí v této situaci sehrát politikové, nikoli podnikatelé. Ti druzí odpovídají za prospěch svých firem a svých zaměstnanců, takže jejich hlavním zájmem jsou trhy a příjmy. Politická hlediska jsou pro ně druhotná, což mimochodem vedlo (nevím už koho z trojice Marx, Engels, Lenin) k výroku, že „kapitalista vám prodá i provaz, na kterém ho pak oběsíte“.

Politik musí vidět i ztráty neekonomického charakteru, které mohou daleko převážit případný ekonomický zisk. Musí umět krotit hlad podnikatelů, velkých firem a jejich zaměstnanců po rozvoji, volném obchodu a pracovních místech. To vše je samozřejmě potřebné, ale za jakou cenu? Ta není vyjádřitelná v penězích, proto je odpověď na tuto otázku úkolem politiků. Ti naši zatím hanebně selhávají.

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora