Když hovoříme o tragickém datu 15. března 1939, tak automaticky říkáme, že nás přepadli Němci. Dobře přitom víme, že za tím stálo zločinecké vedení nacistické říše v čele s Adolfem Hitlerem a dnešní Němci za to nemohou nést přímou vinu, pakliže se od tohoto režimu upřímně distancovali, což je v drtivé většině pravda.

V tomto smyslu lze také říci, že nás v srpnu 1968 napadli Rusové, a to tím spíše, že se značná část tohoto národa od své sovětské minulosti a dobyvatelských ambicí na rozdíl od Němců neodstřihla. Rusové pořád ve značné míře nostalgicky vzývají Sovětský svaz. Je to stejně absurdní, jako by Němci vzývali Třetí říši.

V tomto článku, který v tištěné podobě vychází v časopise Revue FORUM, hledáme odpověď na téma viny za okupaci z roku 1968.

————————————————————————————

Když generální tajemník KSSS Leonid Iljič Brežněv krátce po okupaci mluvil s představiteli poníženého vedení komunistického Československa, tak jim vysvětloval: „Copak jste si mysleli, že když máte moc, tak si můžete cokoli dovolit?“ Pak jim také vysvětloval, že ani on si v Kremlu nemůže vždycky dělat, co chce.

Mezi nadřízenými Sověty a podřízenými Čechoslováky probíhala v roce 1968 několikaměsíční polemika, z níž se pak v srpnu stala „diskuze jinými prostředky“. Tématem této zmatené diskuze byl „socialistický internacionalismus“, v němž si „bratrské socialistické země“ nemohou podle sovětského názoru jen tak dělat, co se jim zachce, nýbrž musejí brát neustálý ohled na širší zájmy mezinárodního dělnického hnutí a na obranu tábora míru a socialismu před západními imperialisty. Ti prý chtějí využít případné slabosti vedení v každé socialistické zemi a obnovit v ní kapitalismus. Pražské vedení tomu oponovalo, že kapitalismu nechce ustupovat a nechce opustit sovětský blok. Jen by chtěli doma dělat socialismus s lidskou tváří. Byla to samozřejmě zcela naivní představa.

Sovětský svaz byl převlekem imperiálního Ruska

Pevné spojenectví v táboře míru a socialismu představovalo hledisko sovětské, které tehdy určovalo, co je pravověrný komunismus.

Sovětský svaz byl formálně republikovou federací „rad“, „výborů“ neboli „sovětů“. Ideologicky to mělo představovat vrchol lidové demokracie, ale protože ve všech těchto radách, výborech a komisích působila výlučně komunistická strana řízená z jednoho centra, bylo veškeré rozhodování zcela direktivní. Tyto „sověty“ tvořily ve státním tělese jen formální oběhový systém, kterým ovšem proudila pouze komunistická krev, neboli jediná mocenská vůle a jediná přípustná doktrína, která měla ambici vysvětlit všechno na světě. Byl to vlastně středověký teokratický stát, jehož církví byla Strana. Odtud pocházela ta moc komunistického papeže, který se jmenoval „generální tajemník“. V logice byzantské tradice cesaropapismu, která prostupuje dodnes ruský politický systém, byl generální tajemník KSSS zároveň ruským carem, neboli vládcem impéria. Takový vládce se ale musí neustále ohlížet na imperiální zájmy. Nesmí je zrazovat.

Brežněv měl v podstatě pravdu, že ani on si nemůže dělat, co chce. Sovětská moc již od svého vzniku v roce 1917 oscilovala mezi jedinovládou Lenina a Stalina a tzv. kolektivním vedením. Protože komunistická strana byla přísně centralistická organizace, která z logiky celého svého myšlenkového i organizačního založení instalovala vždy pouze diktaturu, bylo z hlediska poddaných tohoto režimu vlastně skoro jedno, jestli běh věcí určuje pár nejvyšších aparátčíků, nebo jeden generální tajemník. Pouze za Chruščova došlo k jistému uvolnění poměrů. Ale nastupující „kolektivní vedení“, které vyneslo k moci Leonida Iljiče Brežněva, zase utáhlo šrouby. Brežněv se stal novým carem, avšak i car musí respektovat logiku mocenských sil, třebaže je sám reprezentuje. Tento nový car ruské říše musel respektovat logiku ruského dobývání. A podle této logiky nebylo možné jen tak pustit dobyté území.

Brežněvova moc v táboře míru a socialismu

Brežněv držel ve svých rukou moc skutečně podobnou někdejším carům, ale neměl moc srovnatelnou se Stalinem. Musel brát ohledy na názory svých jestřábů v politbyru a maršálů, kteří dohromady s ním představovali sovětské vedení a špičku komunistické moci.

Na druhou stranu, i kdyby byl Brežněv vůči Československu shovívavější ve svých myšlenkách, reálně stál v čele okupační mocnosti, která se vůči Československu dopustila hanebného zločinu. A určitě neměl soucit s Alexandrem Dubčekem. Zabýval se reálpolitickými ohledy na sovětské zájmy a na dlouhodobou udržitelnost sovětského panství.

Soustava bratrských socialistických zemí v táboře míru a socialismu byla podobný podvod jako sověty. Jednalo se o formální nátěr, který přisuzoval každému zdánlivě suverénnímu státu jeho práva na samostatné vystupování na mezinárodní scéně. Ve skutečnosti mu ale ukládal tuhé povinnosti držet basu. Protože Sovětský svaz stál automaticky v čele tohoto systému, neváhal kontrolovat, zda výkon moci v každé zemi probíhá v jeho zájmu a na základě jeho příkazů.

Sovětská schopnost ovládat své jednotlivé satrapie se ale proměňovala v čase a měla v různých zemích své zvláštnosti. Tak třeba v Rumunsku byla moc komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca tak silná, že se Sovětský svaz držel v rozhodování o Rumunsku mírně stranou. Proto se země nemusela zúčastnit srpnové intervence do ČSSR. Režim v Rumunsku byla ale tak tuhý, že si Moskva mohla dovolit nechat Ceaușesca vládnout s relativní nezávislostí.

Strach, že by se ČSSR vymkla ze sféry moci

V Československu po pádu Antonína Novotného v lednu 1968 ovšem nepřišla nová kýžená diktatura, která by se Sovětům určitě líbila a stabilizovala by mírně vykolejené poměry, nýbrž naopak liberálnější kurz reformních komunistů v čele s Alexandrem Dubčekem.

Dubček byl zvolen jako kompromisní kandidát reformních a konzervativnějších sil. Vyznačoval se jakousi povrchní dobrotivostí v osobním styku, jakkoli si o jeho morálním profilu komunistického aparátčíka nemůžeme dělat žádné iluze. Jeho podstatnou vlastností, kterou výstižně popisuje jeho tehdejší spolupracovník Zdeněk Mlynář, byla nerozhodnost.

Dubčekovi a dalším reformním komunistům se po uvolnění cenzury na jaře 1968 tak zalíbila náhlá spontánní popularita, jakou dosud žádné komunistické vedení mezi obyvatelstvem nemělo, že se pak zdráhali zatnout svobodným projevům tipec, třebaže se sami vyděsili, co odstraněním cenzury všechno způsobili. Svoboda a občanská aktivita jarních a letních měsíců 1968 nebyly totiž nějakým posvátným cílem Dubčekova vedení, nýbrž nečekaným vedlejším efektem vnitřního uvolňování poměrů v KSČ ve prospěch reformního proudu, který ale nechtěl odstranit vedoucí úlohu strany. Jen ji chtěl udělat jaksi vstřícnější a snesitelnější.

Reformní komunisté byli pak sami překvapeni, že programem socialismu s lidskou tváří se na jednu stranu až tak zásadně vzdalují požadavkům Sovětského svazu, a zároveň přitom uvolňují místo pro veřejnou kritiku své moci, která postupně narůstala a vůbec jim nevoněla.

Taková míra nezávislého vedení jedné ze socialistických stran působila na Sověty jako nebezpečný avanturimus a zároveň jako projev nebezpečné slabosti. Brežněvovo vedení v Moskvě si velmi dobře spočítalo, že tento druh československé státní suverenity  povede logicky k pádu vlády KSČ, a tudíž ke ztrátě sovětské kolonie. Na Dubčeka se Brežněv díval jako na naivního slabocha, kterému se brzy situace vymkne z rukou, a nikoli jako na odvážného vůdce reforem.

Brežněvovi tolik nevadil maďarský vůdce János Kádár, který respektoval pevný krunýř sovětského uspořádání a přitom provozoval politiku drobných krůčků k uvolňování poměrů, v nichž mohli Maďaři alespoň o něco lépe dýchat. Protože měl Kádár situaci pevně v rukou, nechali ho Sověti být. Ale československé vedení považovali za partu břídilů, kteří si neumí spočítat, jak to dopadne.

Proto Brežněv vyslyšel volání svých jestřábů na násilnou změnu v Československu. Jednak tím zachránil celistvost tábora míru a socialismu, neboli sovětské panství, a jednak posílil vojenskou přítomnost na jeho nejzápadnějším křídle. Nikoli náhodou Sověti upozorňovali Dubčekovo vedení na to, že se dívají na západní Čechy jako na operační prostor Varšavské smlouvy.

Ruská mocenská strategie za fasádou internacionalismu

Až potud je toto pozadí srpnové okupace prosycené komunistickou ideologií a koncepcí sovětského, tedy komunistického bloku. Zároveň neustále sledujeme určující mocenskou vůli z jednoho centra, a to konkrétně z hlavního ruského města Moskvy a přímo ze symbolického carského sídla – z Kremlu. Sovětský svaz byl sice vybudovaný na podvodné ideologii suverénních národů, ale tyto národy byly shodou okolností tytéž, z nichž se skládala někdejší carská říše.

Celý podvod o dobrovolnosti takového federativního svazku zakrýval jednoduchý mocenský fakt: Nadvládu Ruska. V této říši se vždy poněkud proměňovalo národnostní či rasové hledisko v propustnosti různých osob do epicentra moci. Tak jako se na carském dvoře objevovalo velké množství Němců a částečně i Poláků či Litevců, i na sovětském „dvoře“ se prezentovaly různé národnosti.

Symbolická je v tomto ohledu jak postava Lenina, tak i Stalina.

Leninův otec byl čuvašského původu, což je národ z rodiny povolžských Bulharů a babička z otcovy strany byla kalmycko-mongolského původu. Leninův dědeček z matčiny strany byl zase Žid a jmenoval se Moše Ickovič Blank. Do jaké míry byl Lenin Rus, to lze jen těžko odhadnout.

U Stalina je otázka národnostního původu jednodušší. Byl to Gruzínec.

Nikita Chruščov i Leonid Iljič Brežněv pocházeli z Ukrajiny, a to z prostředí, jež bylo etnicky promísené. Oba ale byli etničtí Rusové.

V mocenském uspořádání ruské carské říše i následně Sovětského svazu nehrály klíčovou roli otázky národnostního původu, nýbrž identifikace s mocenskou myšlenkou ruského státu.

V případě carské říše to byla otevřená a přiznaná nadvláda ruské aristokracie, ruské pravoslavné církve a ruského státního aparátu. Etnický původ jednotlivců nebyl tak důležitý, ale etničtí Rusové převládali a hlavně nad tím vším vládla myšlenka ruského impéria.

V případě Sovětského svazu se jednalo o nepříliš dobře maskovanou nadvládu těch, kdo realizovali ruskou velmocenskou strategii pod formálním nátěrem socialistického internacionalismu. Ten ještě lépe umožňoval, že se „politickým Rusem“ mohl stát i etnický Nerus. Stačilo, když pocházel ze svazku národů ovládaných Ruskem. Stalin byl sice etnickým Gruzíncem, ale nikdy nehájil zájmy gruzínského národa, nebyl tedy politickým Gruzíncem. Byl ve své podstatě nástupcem Ivana Hrozného a tedy perverzní formou „politického Rusa“, který nezastupuje zájmy ruského národa, nýbrž ruskou imperiální myšlenku.

Kdo je tedy vinen za Srpen 68

Když dnes hovoříme o otázce, nakolik se na zločinu proti Čechům a Slovákům podepsal Sovětský svaz a nakolik Rusko, je sovětská vina komunistického vedení naprosto jasná, ale neměla by se zakrývat ani vina ruská. Jen je třeba ji chápat nenacionalisticky, nýbrž politicky.

Rusko, jakožto mocenská entita, hrálo hlavní roli v Sovětském svazu, a tudíž běžné lidové označení „ruská okupace“ není nijak nekorektní. Jen je třeba dbát na odlišení etnického hlediska od politického a mocenského.

Ruský národ nenese na zločinu okupace kriminální vinu. Nelze celému národnímu kolektivu připsat trestně právní vinu. Jen konkrétní pachatelé jsou vinni za kriminální zločin. Navíc běžné ruské obyvatelstvo bylo zotročeno tou samou komunistickou diktaturou jako to naše.

Na druhou stranu je zřejmé, že se slušní Rusové při pohledu na své dějiny cítí oprávněně zahanbeni. Morální vina za okupaci Československa visí nad ruským národem přesně v té míře, v jaké míře současní Rusové schvalují agresivní politiku svého nynějšího vedení a v jaké nahlíží na otázku přijatelnosti či nepřijatelnosti vojenských zásahů do jiných zemí. Tyto zločiny se v době SSSR odehrávaly v zájmu ruské velmocenské strategie, která neustále žije a má pouze nové formy. Tyto zločiny nebyly a ani dnes nejsou v zájmu ruského národa, který může mít před sebou i jinou, než autoritářskou budoucnost. Jsou páchány v zájmu ruské velmocenské myšlenky.

A zde je kořen zřetelných souvislostí mezi někdejšími sovětskými zločiny na mezinárodním poli a současným agresivním vedením Ruské federace v čele s Vladimírem Putinem. Autoritářské Rusko, které neustále řinčí zbraněmi, narušuje a okupuje suverénní prostor sousedních států, navazuje na všechno zlé, co vzešlo z tradice ruské imperiální koncepce – ať už v carských, či sovětských dobách – a nikoli náhodou se ve vnitřním chování projevovalo autoritářsky vůči vlastnímu obyvatelstvu. Navíc se to značné části Rusů dokonce líbí.

Přehlídka tragédií ruského imperialismu a autoritářství

Sovětský svaz zastavil svými tanky odpor východoberlínských občanů proti své nadvládě již v prvních poválečných letech. V roce 1956 Sovětský svaz krvavě potlačil maďarské povstání a nechal popravit jeho předáky. V roce 1968 rozdrtily sovětské tanky pokus československých komunistů o vylepšený socialismus a tím zardousily naděje československého obyvatelstva na uvolnění poměrů a ukončení diktatury. A nakonec se v roce 1979 Sovětský svaz pustil do krvavé války v Afghánistánu, aby si udržel pod kontrolou jižní hranici sovětského impéria a potlačil povstání proti své nadvládě. Zahynulo přitom na 100 tisíc lidí a rozvrácené poměry v této chudé zemi straší svět do dnešních dnů.

Určující myšlenkou všech těchto vojenských akcí bylo udržení ruské vlády nad ohromnou částí světa. Tato nadvláda se porobeným národům i vlastnímu obyvatelstvu jevila jako statická a zkamenělá do nehybného monolitu, ale ve své vnitřní logice byla vždy slabá v tom ohledu, že ji nedrželo nic jiného než hrubá síla armády a policie. Kdyby se tato hrubá síla stáhla, celá sovětská diktatura by se zhroutila jako domeček z karet. Protože tyto ovládané národy spolu žádný tábor míru tvořit ve skutečnosti nechtěly.

Putinova éra

Až Vladimir Putin dokázal na řádově menším území, než bylo sovětské impérium, vytvořit dlouhodobě trvající moc, která je namísto komunistické ideologie postavená na ruském nacionalismu a myšlence obnovy ruské nadvlády nad „blízkým příhraničím“ a začleňování etnických Rusů do nitra říše. Souvislost se sovětskými mocenskými aspiracemi je očividná. Současné Putinovy metody jen respektují ducha  doby a slabší postavení jeho říše. Napadení částí Ukrajiny a zejména anexe Krymu se děje s použitím neoznačených vojáků, kteří ovšem mluví rusky, a vždy s přispěním prokremelských kolaborantů, kteří dávají tomuto procesu ráz svobodného vyjádření vůle obyvatelstva. Násilná forma je ale zřetelná a tyto děje se odehrávají v rozporu s právním řádem.

Nakonec je dobré si uvědomit, že další významnou ruskou etnickou menšinou, jež by se dala stejně zneužít pro moskevské cíle, jako byli zneužiti Rusové na Krymu a v Donbasu, jsou Rusové v pobaltských státech. To je křehká a nebezpečná linie dotyku mocenského systému demokratického světa se světem ruských běsů.

Stíny Srpna 68 a strach ze ztráty moci

Stíny roku 1968 sahají až k nám do roku 2018. Okupace není mrtvou stránkou historie, je bohužel stále přítomnou realitou, která oživená Putinem vstává ze svého sovětského hrobu a straší nás jako fantom v hávu ruského nacionalismu. I současná Česká republika se svojí geografickou polohou stále nachází ve sféře zvýšené ruské pozornosti. A koneckonců, když sovětští velitelé opouštěli po listopadové revoluci Československo, tak cedili mezi zuby: „My se zase vrátíme.“

Rusko, které si hraje na vyvolenou zemi zpívajících lampasáků, je stále to samé Rusko, které znásilnilo naši zemi a zavedlo nám pokořující normalizační režim. Teprve demokratické Rusko, v němž by se přestaly zpívat na oficiálních státních akcích zvrhlé písně plné militarismu a přestaly by se v něm pořádat bombastické vojenské přehlídky, by přestalo nést jasnou vinu na zločinech proti svým někdejším koloniím. A to na základě potřebné sebereflexe. Jenže to by se nejprve museli v Rusku normálně střídat vlády, museli by tam fungovat i jiné suverénní politickéstrany než strana Jednotné Rusko a musely by tam fungovat normální svobodná média. Místo toho se v Rusku používají média tak, že jsou ve své rozhodující míře řízena z jednoho centra a podílejí se na vytváření systému simulované demokracie. A navenek jsou média používaná k šíření propagandy, která si s tou sovětskou ničím nezadá.

Vojenská agresivita Sovětského svazu stejně jako vojenská agresivita současné Ruské federace je však motivovaná jednou společnou věcí: Strachem z rozpadu moci. Brežněv okupoval Československo mimo jiné i proto, že by jeho liknavost vedla k mocenské korozi komunistické moci doma v Rusku a možná i k jeho pádu. A ze stejných důvodů vede Putin svoji nenávistnou kampaň proti Západu a strká nos do vnitřních věcí mnoha suverénních zemí. Má za to, že mocenská stabilita tak velké a složité země jakou je Rusko, závisí na vnější rozpínavosti. Když by tato dynamika rozpínání poklesla. Tak by se zhroutila i Putinova moc.

Moderní a demokratické státy na takové myšlence nestojí. Ty stojí na společné vůli vlastního obyvatelstva starat se aktivně o svůj vlastní stát bez donucování a ve svobodném prostředí.

To ale není bohužel dosud případ současného Ruska. Doufejme, že jen zatím.

Tento článek vyšel v tištěné podobě v Revue FORUM. Zde je možné ji zakoupit.