Možná se na první pohled zdá, že státu je všude plno. Stačí se podívat na houstnoucí zástupy úřednictva, byrokratická opatření, státní zásahy. Z tohoto pohledu je státu opravdu hodně a stále ho neúměrně přibývá.

Na druhé straně jako by stát nebyl tam, kde být má, kde je ho zapotřebí. Našinec se ptá, jak je to možné, když je ho všude plno. Ale podívejme se třeba na oblast zahraniční politiky – český stát není příliš slyšet, má nikoli jeden, ale hned dvě centra zahraniční politiky (hradní a vládní) a celkově je to spíše politika pštrosí.

Problém je zjevně v tom, že přesně nevíme, co to stát je a co má za úkol. Anebo ještě přesněji: v trojici stát – společnost – jedinec, která by měla být rovnomocná a vyvážená, tápeme a přikláníme se na tu či onu stranu.

Jaký stát chceme?

Toto tápání je možné popsat jakousi historickou zkratkou od roku 1989. Po čtyřicetileté éře, kdy samostatný stát de facto neexistoval, neboť ho spolkla politická strana (nebo spíše gang?) a za přispění utopické ideologie ho podřídila totalitnímu principu, se hned zpočátku objevil spor, čemu v nové éře dávat přednost: samotnému státu a jeho strukturám, či obnovení zdecimované společnosti? I když se dělo obojí, občanská společnosti přesto měla jistou ideovou přednost.

Bylo to dáno tím, že protikomunistická opozice postavila svůj program na obhajobě lidských práv spíše než na státní filozofii. A tato agenda, mocně podporovaná v počátku devadesátých let Václavem Havlem a jeho lidmi, se ujala jako linie, která státní struktury spíše mírně nabourávala, než doplňovala. Státověda tou dobou opravdu nepatřila k nejoblíbenějším oborům. Tak došlo k tomu, že se rovnováha vychýlila směrem k rozvoji společenských struktur, různých sdružení a spolků, které na jedné straně vytvářely důležité sociální podhoubí, na straně druhé chápaly stát a jeho instituce v lepším případě jako donátora, v horším jako nepřítele.

Tato situace se prudce zhoršila po roce 2010. Vedle staré sítě občanské společnosti, která se vedle domácích zdrojů přisála na evropské dotace, přibyly politické subjekty, které vyměnily střízlivé uvažování o státu za novou ideologii, podle níž mohou složité státní ústrojí nahrazovat vztahy v ekonomické oblasti. V tomto pojetí stát už není vyvažován a vytěsňován společenskými organizacemi, ale spíše představami o hospodářské firmě, které se má podobat. Zásadními hnacími motory ideje „státu jako firmy“ je iluze nutnosti jeho výrazného zjednodušení: premiér se stane šéfem, vláda bude jednomyslný dělný tým, ve sněmovně se přestane žvanit (rozuměj diskutovat). Přitom se zapomíná na to, že pod heslem zjednodušení demokracie se už český stát jednou dopracoval totality. Stoupenci pojetí státu jako firmy jsou fakticky stoupenci starého názoru o odumírání státu.

Banální pravda

Má-li mít moderní lidská organizace smysl v rámci západní tradice, je třeba trvat na tom, že stát nemůže nahradit ani politická strana, ani občané sdružení ve spolcích, ani firma. Stát je samostatná veličina, kterou není možné nahrazovat, překonávat či bezmyšlenkovitě měnit. Pravda je banální: stát je stát, společnost je společnost, jedinec je jedinec. Oblast firemní přitom patří spíše až do té poslední oblasti.

Jako každou lidskou instituci je i stát zapotřebí pěstovat, popřípadě reformovat. Nikoli ho zničit. Jak napsal jeden český konzervativec: Bez státu mohou být pouze divoši, zločinci, otroci a světci. Ne tak my, obyčejní lidé.