Česká žurnalistická událost roku. I tak se v posledních dnech hovoří o projektu Saši Uhlové s názvem Hrdinové kapitalistické práce, který představuje soubor reportáží na velmi špatně placených pozicích. Kromě psaných textů vzniká i televizní dokument a připravuje se kniha. Když si někdo dovolí tento projekt podrobit kritickým poznámkám, ihned si koleduje o hysterickou reakci některých autorů webu A2larm a hlasité skupiny jejich přátel.

Hned na počátku je vhodné podotknout důležitou věc – pokud někdo připraví veřejně sledované dílo, které je podpořeno známým fondem i Českou televizí, měl by být připraven na to, že se najdou lidé, kteří je budou kritizovat. A neplyne z toho ani pohrdání daným tématem a ani nějaká závist. Jde čistě o nutnost kritické diskuse o zvolené metodě a také o nevěcně oslavné atmosféře, která tento projekt provází a jejíž odůvodněnost je krajně sporná.

Prvním aspektem, ke kterému je nutné se vyjádřit, je žurnalistické hledisko.

Počáteční reportáž Saši Uhlové z nemocniční prádelny je čtivá a nepochybně zajímavá. Zkušenost a popis prostředí, do kterého se člověk z pražské sociální bubliny, vysokoškolák a novinář v podstatě nedostane, je autentická a poutá pozornost. Podobně jako i jiné projekty, třeba Svět podle Daliborka režiséra Víta Klusáka nebo zásadní analýza Selský rozum Víta Janečka a Zuzany Piussi.

Otázka je tedy spíše žánrová – o investigativní text se jedná v tom smyslu, že je reportérka přímo na místě a události prožívá, ovšem z celkového vyznění první reportáže není úplně jasné, na co vlastně přišla. Z celkem dlouhého textu (a to je zdůrazněno i ve videu) se dozvídáme, že je v Motole porušován zákoník práce, jelikož jsou někteří zaměstnanci hůře finančně ohodnoceni než jiní na stejných pozicích (protože některé zaměstnává sama nemocnice a jiné dodává agentura). To je vážné zjištění, které je zřejmě v mezích zákona efektivně řešitelné.

Druhou věcí je přínos pro čtenáře. Po pročtení a zhlédnutí různých rozhovorů s autorkou víme, že se nemělo jednat o experiment v tom smyslu, že by zjistila, jaké to je žít za minimální mzdu, ale že šlo o zmapování pracovních podmínek. V prvním textu se ale dozvídáme většinou spíše pocity a sdělení o subjektivních osudech. Jsou jistě pozoruhodné, ale akcent na dojmy poněkud narušuje celkový přínos z avizované investigativní reportáže – na to, aby byla srovnatelná s některými jinými počiny u nás, v Německu či ve Velké Británii, chybí například konfrontace s „viníkem“, případně alespoň s některým ze zástupců nemocnice. Za zmínku by také stálo, že někteří lékaři v této nemocnici nedosahují ani platu dělnických profesí v Německu.

Zdůrazněme však, že tento text vzniká na základě jedné uveřejněné reportáže.

Cyklus Hrdinové kapitalistické práce vzbudil velkou pozornost. Na sociálních sítích se dostavilo ohromné pobouření poté, co Daniel Kroupa věc okomentoval slovy: „Když se buržoazní panička odhodlá půl roku pracovat jako součást dělnické třídy za minimální mzdu, z níž dnes musí žít zhruba tři procenta zaměstnanců, zaslouží si pochvalu. Zakusí na vlastní kůži to, jak bychom museli žít všichni, kdyby se dostali opět k moci marxisté. Všichni s výjimkou marxistů.“

Kroupa možná nechtěně upozornil nejen na to, jak mohou být agresivní někteří levicoví představitelé okruhu kolem webu A2larm (ostatně marxistů je tam spousta, shodou okolností poslední číslo časopisu A2 připomíná 150. výročí vydání Marxova Kapitálu), ale také na zásadní aspekt projektu – na ideologii. Samozřejmě je u autorky tohoto textu názor značně ovlivněn tím, na jakém webu cyklus vychází. A2larm je schopen ve velké části svých textů bojovat proti kapitalismu jako proti největšímu zlu, jaké na světě máme, prosazovat různé revolucionářské a mnohdy až obskurní myšlenky týkající se genderu nebo vztahu k soukromému majetku. To samo o sobě důvěryhodnost cyklu snižuje stejně jako název. Proč právě Hrdinové kapitalistické práce? Kde je hrdinství? A proč je tu vnucováno lidem, že viníkem špatných pracovních podmínek je právě kapitalismus? Copak byly pracovní podmínky v prádelně motolské nemocnice za socialismu lepší? Jestli totiž něco opravdu nesouvisí s ideologickými klišé autorů A2larmu, tak je to nemocnice, jejímž zřizovatelem a majitelem je stejně jako v dobách minulého režimu ministerstvo zdravotnictví, tedy stát. Nemohou náhodou za ty špatné pracovní podmínky včetně mizerných platů právě zaostalé stereotypy veřejného sektoru? Méně marxistické ideologie a více snahy dobrat se k podstatě problému by jistě tomuto projektu prospělo.

Velká mediální pozornost s sebou logicky nese výstupy, které k celkovému obrazu díla Saši Uhlové přispívají. Z nich považuji dva konkrétní za hodné větší pozornosti. Dokument Hranice práce bude uveden v rámci cyklu Český žurnál na České televizi. Dostalo se mu proto pochopitelně i místo v televizních Událostech spolu s tématem minimální mzdy. To je ovšem zvláštní přístup v době, kdy vláda zvýšení minimální mzdy prosadila – z dokumentu se tak stává jakési PR daného politického rozhodnutí. Pokud Česká televize odmítá uvést dokument Selský rozum kvůli blížícím se volbám, tak je její publikační politika poněkud nepochopitelná. Anebo je právě bohužel zcela pochopitelná: Selský rozum je o Babišovi, takže nějakému „hrdinovi televizní práce“ vadí, a naopak Hranice práce bude dokument zcela neškodný a k jeho odvysílání žádná odvaha třeba není.

K tomu je třeba dodat, že tu naprosto chybí prostor pro opačný názor na problematiku minimální mzdy. Kupříkladu by se slušelo dát prostor legitimnímu názoru o škodlivých důsledcích minimální mzdy na sociální poměry těch nejchudších vrstev.

Druhým oslavným výstupem je rozhovor v příloze Lidových novin Orientace, kterou nyní nově vede Petr Kamberský, autor interview. Vzniká tak naprosto absurdní situace – cyklus Hrdinové kapitalistické práce je propagován v novinách hlavního „kapitalisty“ v zemi. Nejen to – autorem je jeden z jeho nejvěrnějších novinářů, který se výrazně zasloužil o předstírání, že Lidové noviny jsou normální noviny. Čímž Babišovi velmi pomohl. A nakonec – pan vydavatel je zároveň majitelem drůbežárny, v níž vznikla jedna z reportáží Saši Uhlové. Pokud někomu taková situace nepřipadá podivná, tak mně ano.

Již několikrát se na přetřes dostala také role Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Deník FORUM 24 se stejně jako Echo24 šéfredaktora Dalibora Balšínka o žádný grant nepřihlásil vzhledem k podmínkám, které jsme nemohli akceptovat z důvodu poslání našeho deníku a nesouhlasu s tím, jak jsou tyto podmínky definovány. Tuto skutečnost je velice důležité zdůraznit kvůli argumentaci vůči motivu počin Saši Uhlové kritizovat. Deníku FORUM 24 žádný grant nemohl být schválen ani odmítnut, jelikož jsme se žádného výběrového řízení o něj nezúčastnili.

Vzhledem k podpoře jiných důležitých projektů, které právě k nezávislosti české žurnalistiky přispívají zásadním způsobem (například časopis Reportér či web Hlídací pes), se srovnání nutně nabízí. Ne proto, že by lidé z NFNŽ neměli právo dát své peníze komukoli. Ale proto, že tento fond vznikl kvůli ohrožení svobody médií v České republice, o které už snad dnes nikdo nemůže pochybovat, tedy kvůli zahanbující situaci, kterou již projednával Evropský parlament a jejíž příčinou je to, že mocní politici vlastní mocná média. To je prostě fakt. Prosazování témat, která zkoumají životní úroveň, se úplně normálně daří i bez Fondu. Například i Babišův server iDNES.cz v loňském roce realizoval projekt, v jehož rámci několik osobností žilo za 113 korun na den, což je životní minimum.

Kdybychom se proti těmto absurditám neozvali, tak by se tu různí lidé nerušeně dojímali nad svou dobrotou a odvahou a neměli by žádnou oponenturu. Dovolujeme si toto dojetí nesdílet a ukázat, že prostor pro odvahu je v této době jinde.

Jak říkal prezident Masaryk, demokracie je diskuse. Právě o ni se snažíme.

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora