Psychiatrie je obor medicíny, který stál vždy tak trochu na pomezí. Bývá zatracován, bývá démonizován, ale málokomu je lhostejný. V každé době, a to dokonce i v demokratických zemích, měl občas establishment tendence psychiatrii využívat jako instituci sloužící k umlčení lidí nepohodlných, vymykajících se společností uznávanému obrazu normality. V totalitních státech se jednalo přímo o programovou likvidaci a devalvaci politických odpůrců a výkon jiné formy trestu, než v běžném kriminálu nebo pracovním táboře.

Moderní psychiatrie se od těchto temných stínů minulosti úspěšně očistila, ale stále je to obor, který klade na lékaře, psychology, terapeuty i sestry nároky nejen na jejich odborné kvality, ale i na kvality osobnostní a etické. Daleko víc tu platí to, co si mnozí nechtějí připustit i v jiných oborech medicíny, že totiž vztah lékař- pacient tu není zcela rovnoprávný. Pacient s duševní poruchou je totiž většinou ještě více zranitelný než průměrný pacient na somatickém oddělení. Dostal se do svízelné životní situace, je na dně a v pomáhajících jedincích může vyvolávat celou škálu pocitů od altruismu až po pocity nadvlády nad pacientem u narušených osobností.

Daleko více než v ostatních oborech medicíny tu platí, že lékař by měl být trpělivý v diagnostice, která mnohdy trvá i několik let, měl by spolupracovat s psychology, terapeuty a sestrami.

Současná kauza kolem Andreje Babiše juniora nastolila mnoho otázek. Jednou ze zásadních otázek, které rezonují společností, je ta, zda je výpověď a jednání člověka, kterého jeho otec označuje za psychiatrického pacienta, validní či nevalidní.

V nedávné minulosti si lidé kladli tyto otázky v trochu jiném kontextu, po té, co se nějaký „psychiatrický pacient “ dopustil trestného činu.

V očích ne zcela přesně informované veřejnosti lidé hospitalizací na psychiatrii získávají nálepku člověka duševně nemocného a nezodpovědného za své jednání. Mnoho lidí se také domnívá, že každý duševně nemocný člověk je od zjištění psychiatrické diagnózy trvale ve stavu nepříčetnosti či snížené příčetnosti a jeho rozhodovací schopnosti a odpovědnost za vlastní jednání jsou trvale snížené.

To samozřejmě zcela odporuje skutečnosti. I duševně nemocní lidé, včetně lidí, kteří onemocněli schizofrenií, či bipolární poruchou, jsou v obdobích remise (terapií dosažené bezpříznakové období) příčetní a plně odpovědní za své jednání a mohou vykonávat většinu zaměstnání.

Pokud se dopustí trestného činu, proběhne vyšetření soudním znalcem a ten se vyjádří k jejich psychickému stavu. Pokud není doloženo, že svůj čin provedli ve stavu snížené, nebo vymizelé příčetnosti, jsou za své konání plně trestně odpovědní.

Bylo by velmi nešťastné, pokud by ve společnosti převládl názor, že psychicky nemocný člověk je potenciální zločinec či bludný pomatenec, který by měl být držen dlouhodobě v psychiatrické léčebně a povinností lékařů je chránit společnost před těmito podezřelými lidmi.

Mohla by pak následovat velice nebezpečná představa, že nemorálně a bezcharakterně se chovají pouze duševně nemocní a že tedy zločin je produktem psychické nemoci. Výsledkem této zvrácené teze by pak mohl být závěr, že se zla ve společnosti dopouštějí pouze duševně nemocní lidé a že veškeré zlo na světě vymýtíme tím, že psychicky nemocné uzavřeme do neprodyšně uzavřených a střežených ústavů.

 Ale realita dnešních dnů i zkušenost z historie hovoří jasně. Zlo není nemoc a nelze jej vyřešit pomocí léků. A tak nám zbývá jen prastarý biblický souboj dobra a zla, a to i uvnitř nás samých.

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Lenka Kozáková