Začnu obecnými příklady. Zemanově vládě byla kdysi trnem v oku hospodská přirážka 10% na cigarety. Podle hesla: od toho jsem levičák, abych záviděl, a s primitivní výmluvou, že chce chránit spotřebitele (kuřáky) před dvojími cenami byla zakázána. Což mělo za následek pokles nabídky cigaret v sortimentu i dostupnosti. Jistě, žádný hospodský nebude mít uloženo 50 000kč ve zboží, ze kterého má minimální zisk a které se dá při vloupačce snadno naštosovat do baťohu. Ochrana kuřáků se tak stala jejich likvidací. To stejné platí i u zákazu prodeje supermarketů o svátcích. Sebrání 100% příplatků prodavačkám v rámci jejich vlastní ochrany je už na hraně blížícího se vyhazovu z práce v případě, že projde zákaz prodeje i o všech svátcích a nedělích tak, jak se o tom uvažuje v současnosti. O tom jak stát chrání nízkopříjmové řidiče před koupi levných ojetin tím, že jim nasadí extra masakrální poplatek za koupi rezavého kotrmelce na čtyřech kolech, netřeba ani hovořit.

A o tom to je. Na druhé straně houpačky u každého negativa sedí určité pozitivum, které to vyvažuje. Složitá příprava oběda je vyvážena gurmánským požitkem, cesta do práce denní mzdou a cena benzínu svezením. Je třeba vždycky posoudit, co z obou převažuje a zda herbicidem nelikvidujeme vlastní úrodu.

V pořadu Partie před nedávnem debatovaly dvě ženy političky a to Olga Richterová (Piráti) a Jaroslava Němcová (ministryně práce a sociálních věcí v demisi, ANO). Zaměřme se na pasáž věnovanou „obchodníkům s chudobou“. Odhlédněme od nelogického slovního paskvilu tohoto pojmenování, které má za účel rovnou dehonestovat a ponížit legálně a v mezích zákona podnikající investory a naopak z jejich klientů udělat mučedníky a pojďme k jádru věci.

Dvojí metr v posuzování je hlavní příčinou toho, proč lidi nesprávně označované jako „chudí“ nikdo neubytuje v soukromém bytě, kde je 90% jistota, že vám ho zlikvidují, natahají do něj exekutory a po roce neplacení je horko těžko vypakujete. Mé známé dokonce policie po roce nečinnosti navrhla, aby svým neplatičům sehnala a domluvila tři jiné pronájmy a modlila se, aby si jeden z nich vybrali. Nevymahatelnost práva je v této oblasti opravdu otřesná a tím by měla začínat každá debata o ubytovnách. Což obě aktérky taktně přešly a rovnou se shodly na tom, že majitelé ubytoven jsou společenské zlo.

Majitelé ubytoven jsou ale totiž jediní, kteří jsou ochotni tyto lidi ubytovat! A je to dáno tím, že ubytovna funguje v hotelovém režimu, nikoliv na principu pronájmu prostor. Nebo jste snad už slyšeli o tom, že by se nějaká rodina usalašila v hotelovém pokoji, rok ho odmítala opustit a policie by byla bezmocná? A tomuto režimu odpovídá i způsob účtování. Platí se v prvé řadě za hlavu a až potom za pokoj. Proto není neobvyklé, že šest lidí na jednom pokoji zaplatí klidně i 12 000kč/měs., ale srovnávat to s pronájmem 1+kk je nebetyčné hlupáctví. Mimochodem v našem případě by to bylo 66kč/noc, což je naprosto bezkonkurenční cena. Jedna nula pro majitele ubytoven.

Ubytovny jsou také pod kuratelou všemožného státního dohledu, jako je např. aktivní protipožární plán a vybavení, deratizační opatření a hygienické normy, za což si majitelé každý rok platí včetně kulatého razítka. Obnova zničeného vybavení společných prostor a zajištění ubytovny dozorčí v podobě báby policajtky ve vrátnici je běžné. Naproti tomu já, když někomu pronajmu sklep a on tam bude přespávat ve spacáku, po tom nikomu nic není. Dva nula pro ubytovny.

Lidé na okraji společnosti jsou prolhaní podvodníčci, kteří se snaží zhusta přečůrat štědrost sociálního systému. Jako výraz vděčnosti za solidaritu daňových poplatníků vymýšlejí tito chroničtí netahouni takové fígle, jako je sestěhovávání se navzájem podle výhodnosti výšky dávek, rušení trvalého pobytu otci, který má zrovna nějaký oficiální příjem, nebo brutálního přepálení záloh na energie a tím zvýšení nákladů na bydlení, přičemž přeplatek potom nepodléhá žádné kontrole. Je zajímavé, že tady se ani jedna z aktérek nepozastavila nad tím, že by dodavatelé energií byli také obchodníci s chudobou, když svůj zisk postavili na štědrosti sociálního systému. A nutno přiznat, že to stát sám vyplácí tučné sociální dotace (doplatek na bydlení), vykupujíc se tak z vlastní neschopnosti nastavit platnost a vymáhání zákonů pro všechny stejně bez ohledu na styl života, původ a barvu pleti. Druhým v pořadí jsou sami uživatelé těchto dávek, kteří svým aktivním přístupem „po nás potopa“ tyto bezohledně zneužívají. Tři nula pro ubytovny, podvodníci nejsou jejich majitelé, nýbrž podnájemníci.

Dále jen ve zkratce: obě dámy se shodly, že příplatky na bydlení by se měly posuzovat také podle toho, kolik po zaplacení bydlení jeho uživateli zbude na živobytí. Že např. kdo má 5 exekucí je na tom hůř než ten, kdo dlužníkem není. Tedy opět budeme dělit občany na první, druhou a třetí kategorii, ovšem oproti feudalismu to bude obráceně. Čím větší netáhlo a lůzr, tím váženější postavení ve společnosti.

Že musíme ustavit definici normativního bydlení, kde pojmenujeme, jaké standardy musí takové bydlení splňovat a zároveň zamezit vznikání ghett. Tedy že když na státní útraty zrekonstruujeme bytový dům V Aleji, ghetto to ještě není. Když ty byty dáme zdarma k užívání mladým rodinám s dětmi, jejichž otcové chodí poctivě do práce, také to není ještě ghetto. Ovšem ve chvíli, kdy tři z nich nahází svou mzdu do hracích beden, stane se z domu v Aleji rázem ghetto a my všichni ostatní bychom si v tu chvíli měli sáhnout do svědomí.

Že není možné, aby jeden soukromý pronájem bytu stál 20 000kč, když obecní byt hned naproti má nájem 12 000kč. Tady se nám obě dámy snaží říct, že majitel onoho bytu by měl pronajímat s nulovým ziskem a lépe ještě se ztrátou, platit hypotéku a amortizaci bytu ze svého, protože ne všechny baví chodit do práce jako ho, a nemají tedy všichni stejně rovné příležitosti.

A že všechny ty sociální reformy bydlení pro chudé by měly financovat obce, protože stát na to nemá, ale protože to není v silách obcí, stát by je měl finančně zaštítit. Kdyby se obě dámy věnovali raději věčné otázce vajíčko-slepice, došly by k rozuzlení zřejmě snadněji.

Zakončím už jednou vyřčenou větou: ubytovny jsou jediné, které mohou a jsou ochotny tyto samostatného života neschopné lidi ubytovat. A majitelům ubytoven je opravdu jedno, kde na to jejich zákazníci vezmou peníze. To je prostě zákon trhu. A pokud se stát bude zase pokoušet sociálně nestálé občany chránit odřezáním jednoho sedátka rovnoramenné houpačky, třeba tvrdým zpřísněním fungování ubytoven, či drastickou regulací nájmů v nich, potom ten na sedátku na druhé straně spadne z výšky tvrdě na hubu. A to doslovně.

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Petr Burian