S Janem Kroftou, advokátem a dnes i autorem petice za odškodnění od Německa, jsme v Hyde Parku hovořili o Benešových dekretech z roku 1945, o konfiskaci majetku československých spoluobčanů německé a maďarské národnosti a proč kvůli tomu Německo dodnes dluží desítkám tisíc českých rodin mnoho miliard korun.

Proč jste se začal zabývat konfiskací majetku v roce 1945, tématem starým víc než sedmdesát let?

Se mnou je to jako s oxfordským ekonomickým historikem Niallem Fergusonem, jehož dědeček byl zabit v 1. světové válce a on chtěl zjistit, jaký to mělo smysl. Jenže nenašel žádnou literaturu, která by mu zodpověděla všechny jeho otázky. Tak si knihu Nešťastná válka se všemi odpověďmi musel sám napsat. V naší rodinné linii jsou také lidé dotčení konfiskací a proto se o ní mluvilo, i když doba se už vzdaluje.

Na univerzitě nám během mých studií práv přednášeli Benešovy dekrety, jejich kontext, souvislosti a příčiny. Nikdy ne následky. Neřekli nám, že konfiskací to pro zkonfiskované ani pro Německo neskončilo, ani co z toho pro dnešek plyne a já si ani nevybavuji, že by někdy někdo na univerzitě řešil seminární nebo jinou práci, která by se tématu, co přichází po konfiskaci, věnovala. Proto jsem ve chvílích volna začal hledat jako Niall Ferguson.

Kolik lidí přišlo při konfiskacích o všechen majetek?

Více než tři miliony lidí a nezdokumentovaný počet právnických osob. Naprostá většina žila zbytek života v zahraničí, část zemřela bez právních nástupců a část zde zůstala a dodnes tady žijí i jejich potomci.

Dočkají se tedy sudetští Němci a další zkonfiskovaní vrácení svých majetků v Česku?

To je prosté, restituce majetku zkonfiskovaného po válce v Československu se s malými zákonem danými výjimkami nedočká nikdo. Konfiskace majetku často označeného jako nepřátelský proběhla v souladu s právem vnitrostátním i mezinárodním, po právu byla i jeho konfiskace bez náhrady a na jeho restituce není žádný nárok. To potvrdily český Ústavní soudu v roce 1995 nebo Evropský soud pro lidská práva v roce 1998 nebo 2005.

To je ovšem pro ně i jejich potomky smutná zpráva.

Jsem přesvědčený, že není. Pokud si uvědomíme všechny souvislosti a platné mezinárodní dohody, zjistíme, že hodnotu zkonfiskovaného majetku na jejich území a území jimi spravovaných započítávali Spojenci na své reparační podíly německých reparací právě skončené 2. světové války.

Jak to souvisí s tehdy zkonfiskovanými osobami a jejich majetkem?

Všichni ti Čechoslováci, jichž se v červnu 1945 dotkla dekretem číslo 12 a v srpnu nařízením 104 SNR konfiskace zemědělského majetku a za čtyři měsíce v říjnu díky dekretu číslo 108 konfiskace ostatního majetku, se po konfiskaci svého majetku, za který i v souladu s tehdy platnou ústavou nedostali náhradu, stali věřiteli Německa a také Maďarska s pohledávkou rovnou hodnotě konfiskovaného majetku.

Je to jako když v hostinci nemáte na útratu a požádáte přátele, ať za vás zaplatí. A pak namísto hostinskému dlužíte jim. Hostem bez peněz byly v roce 1945 Německo i Maďarsko, které měly Spojencům jako hostinskému platit reparace. Přáteli, kteří to za Německo i Maďarsko zčásti zatáhli, byli ti zkonfiskovaní. Samozřejmě s tím rozdílem, že se jich nikdo neptal, jestli jsou přátelé Německa a Maďarska – což možná v případě „zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,“ na které konfiskace také dopadla, i byli – a chtějí za ně zaplatit, ale nařídil jim to zákon. Na tom, že se tak i bez svého souhlasu stal každý zkonfiskovaný namísto Spojeneckého státu, který jeho majetek zkonfiskoval, věřitelem Německa a Maďarska, to ovšem nic nemění.

Nebyly ale současně se vším ostatním majetkem zkonfiskované i tyto nové německé dluhy?

Nebyly a nemohly být, protože v době vyhlášení prezidentových konfiskačních dekretů konfiskovaní vůči Německu žádnou pohledávku neměli, ta vznikla právě až po samotné konfiskaci a v jejím důsledku. Konfiskace totiž nedopadala na budoucí příjmy a majetky konfiskovaných, tedy ani na ty, které vznikly vzápětí po konfiskaci. A dodávám, že ani po změně společenských a hospodářských poměrů v roce 1948 tento majetek nebyl zestátněn ani znárodněn a obě ústavy, které postupně trvaly až do roku 1992, poskytly osobnímu majetku občanů, mezi nějž konfiskační pohledávky z roku 1945 patřily a patří, ochranu nedotknutelnosti včetně dědického práva na něj.

Znamená to, že zkonfiskovaným Čechoslovákům Německo od doby konfiskace dlužilo a patrně stále dluží?

Zde je namístě ještě odbočka, protože na československé občany německé a maďarské národnosti dopadla v létě roku 1945 další existenční rána. Podle dekretu prezidenta číslo 33, podepsaného promptně den poté, kdy Spojenci podepsali a vydali Závěrečnou zpráva o Postupimské konferenci řešící první zásady poválečného uspořádání, přišli všichni tito občané o své československé občanství a stali se ze dne na den ve své vlasti cizinci. Tím byl stanoven základ pro jejich předjímaný a Spojenci zčásti schvalovaný odsun. Z hlediska práva totiž šlo o vyhostění osob z území státu, jehož nejsou občany ani v něm nemají povolený trvalý ani přechodný pobyt ani azyl ani o nich neprobíhá žádné řízení. Jen se proti tomuto vyhostění nemohli individuálně odvolat, jak lze dnes a bylo možné i tehdy, a i proto se často ani tak neoznačuje a znáte je jako odsun, vysídlení, vyhnání nebo transfer, vždyť víte.

Rozhovor bude pokračovat

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Mimo Centrum
Mimo Centrum
Informace, které ještě nejsou v centru, ale zasloužily by.