Kde domov můj.

 

Kde domov můj? Můj domov byla po celý můj život Česká republika. I když jsem byl v zahraničí, vždy jsem se domů rád vracel, a i když jsem někdy záviděl jiným zemím moře, které nemáme, vždy jsem měl svou vlast rád. Je to můj národ, mám tady své kořeny jako většina z nás. Před rokem 89 jsem zažíval a prožíval nesvobodu, duševní útlak a marasmus minulého režimu, který byl poplatný Kremlu a patolízalsky vykonával vše, co mu nařídil rudý bratr. Ale i tak to byl stále můj domov. Věděl jsem, že tady žijí i lidé, kteří své občany udávají, kterým slovo vlast a národ nic neříká a jejich „božstvo“ je mamon a moc. Ale většina naší společnosti byli myslím slušní pracovití lidé, kteří věděli, jak se věci mají a co to tady máme za papaláše, kteří nám vládli. Většina lidí tajně toužila po svobodě, poslouchali jsme „Hlas Ameriky, „ a Svobodnou Evropu.“ Prostě jsme si rozuměli. Když to bylo nutné, šli jsme do prvomájového průvodu a na pracovišti jsme si povinně vyslechli takzvané “politické desetiminutovky,“ o tom, jak náš podnik skvěle prosperuje a plní plán na 120%. V posledních letech si už nejsem jistý, zda toto, tato česká země je opravdu domov můj. Společnost je rozdělená, nejen politicky, ale i majetkově. Jsou tady lidé, kteří mají takové neskutečné majetky a finanční prostředky, o jakých se nám „obyčejným“ lidem ani nezdá. Někteří začínali od nuly a svůj majetek si vydobyli tvrdou prací. Ale bohužel je tady i mnoho takových, kteří tyto neomezené prostředky získali podvody, korupcí, lží bezohledným ničením potencionální konkurence.  Nejsmutnější období, období 5 let pro mne nastalo, 26. ledna 2013 kdy byl do čela státu většinou hlasů zvolen náš současný prezident. Když jsem viděl, jak tento člověk za zvuků slavnostního chorálu kráčel Vladislavským sálem (tehdy ještě chodil bez problémů) a skládal prezidentský slib a přísahal na ústavu České republiky, bylo mě hodně těžko. V té chvíli jsem si uvědomil, že tento domov můj už nebude takový domov, kam se budu rád vracet.  A následně , 8. března 2013 nastalo období hulvátství, arogance, pohrdání slušností a slušnými lidmi. Už ve volební kampani jsme se mohli přesvědčit, jak kandidát na prezidenta Miloš Zeman nevybíravě útočil na svého protikandidáta Karla Schwarzenberga. Vypouštěl z úst bez mrknutí oka lži a s úsměvem na rtech samolibě pokyvoval hlavou a neštítil se podpásovými útoky podkopávat důvěru voliči k svému protikandidátovi. A národ k tomu mlčel. Tedy ne všichni. Ale hlasů těch, kteří před touto volbou varovali, bylo málo. Za těch 5 let jsme se dočkali mnohého. Arogance, urážky, zesměšňování, tvrdohlavé trvání na tvrzeních, která nebyla vůbec pravda (například Peroutka) Zjevné lži, útoky na Evropskou unii, strašení Islámským terorizmem a mnoho jiného. Mě osobně nejvíce vadí to permanentní lhaní a překrucování pravdy. V posledních měsících toto vyvrcholilo spojením s člověkem, který, jak píšu výše, přišel ke svému majetku nepoctivým způsobem. Svou moc vybudoval díky svému angažování ve strukturách minulého režimu, šikovnými machinacemi a využíváním mezer v zákonech.  Je smutné, že v této zemi, kterou ve své hymně nazýváme domov můj, takové množství občanů tleská a fandí takovýmto lidem. „Zemský ráj to na pohled.“ Bohužel opravdu jen na pohled. Trochu mě to připomíná volby v r. 1946, kdy komunisté dostali 43.25% hlasů! Lidé uvěřili, že bude lépe, Uvěřili, že se nebude masově znárodňovat, netušili jaké perzekuce a politické vraždy čekají náš národ, který se dobrovolně vzdal demokracie v naší zemi. Plné Václavské náměstí tleskalo nadšeně Klementu Gottwaldovi, známé „právě jsem se vrátil z hradu.“ Lidé netušili, co se dělo a děje v SSSR, milióny mrtvých, umučených, povražděných, vězněných. Nebyl internet, nebylo tolik informací. Následně po několika letech mnozí pochopili, k čemu svými hlasy přispěli, ale bylo už pozdě. My v této nové době, máme informace, množství informací. Jen je správně vyhodnotit. Bohužel se dokáže mnoho lidí „prodat“ za koblihu, slib zvýšení důchodů o pár stovek a tleskají hrubosti, aroganci a lži. Pokud bych, tak trochu humornou formou mě podat vysvědčení našemu současnému prezidentovi, napadá mne jedna paralela. Když jsem byl na vojně a měl jsem službu jako dozorčí roty a přišel důstojník, podávalo se hlášení tohoto znění: „Během mé služby se nic zvláštního nestalo.“ Byla to taková nic neříkající fráze.  Pokud by náš současný prezident měl podávat hlášení někomu nadřízenému o své „službě“ naší zemi a použil tuto frázi, musel bych bohužel já a mnozí lidé této zemně odpovědět jako major „Terazky,“ ve známém filmu Černí baroni: „Ale stalo se, stalo, pane prezidente a nebylo to nic hezkého a nebylo to bohužel nic, na co bychom měli být hrdi! Mnozí nepochopili, že směřování naší země, našeho domova zpět do náruče východního obra je konec země, kterou nazýváme domov můj.

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Miroslav Kolačný
Pracuji jako rehabilitační pracovník. Zajímám se o dění v této zemi. Několik let přispívám svými články do regionálních novin.