Na povrch se dostává bída a ubohost části české společnosti!

 

Uplynul nějaký čas od podzimních parlamentních voleb. To, do čeho se naše země od té doby řítí, naprosto nemá obdoby v naší novodobé historii. Vypadalo to, že po téměř 30 letech svobody a demokracie, jsme prosperující, prozápadní demokratickou zemí. Ale vypadá to, že kormidlo se obrací.

V parlamentních volbách dalo 1,5 milionu občanů hlas hnutí ANO. Vzhledem k počtu obyvatel v této zemi se to nezdá až tak velké číslo. Ale pokud se to porovná s tím, kolik procent občanů přišlo k volbám, tak už to tak malé číslo není. Tito lidé dali svůj hlas, ne hnutí ANO, ale člověku, který je dlouholetý bývalý komunista, bývalý estébák, oligarcha, podvodník s financemi, majitel velké většiny médií v této zemi a naprosto bezohledný člověk, dalo by se říci, pokud použijeme výraz ze zvířecí říše, predátor!

Člověk, který dlouhodobě a cíleně za pomoci lží a manipulací jemu poplatných médií likviduje své oponenty, ať už v politice, nebo v podnikání. Člověk, který se naprosto bez zábran obohacuje na úkor českého státu a Evropské unie.

Například v říši zvířat, lev pokud si vyhlédne novou samici, bezohledně zlikviduje její mláďata a pak se s ní spáří, aby zplodil potomky, kteří jsou jeho, a odstranil ty, kteří by mu mohli konkurovat.                                                                             Přesně takto se chová ředitel „firmy“ ANO. Zlikviduje ty, kteří mu stojí v cestě a „spáří,“ neboli spojí se s těmi, kdo budou bez výhrad sloužit jeho zájmům. Tak také bylo „zplozeno „ takzvané hnutí ANO. A díky hlasům tolika naivních občanů této země se jako mor, jako chapadla rozlézají po celé naší republice. A hledá spojence KSČM, SPD a hlavní spojenec je prezident Miloš Zeman.

Od doby vzniku tohoto uskupení se v naší zemi vynořuji jako krysy z kanálu ti nejhorší, kteří nám tady zbyli z dob totalitního režimu, o kterých jsme mysleli, že už tady dávno nejsou anebo že už dávno nemají žádný vliv. A „firma“ ANO za výrazné pomoci prezidenta je „nasává“ jako houba.

Vypadá to jako něco nemožného po téměř 30 letech po převratu, něco, co se přece nemůže stát! Ale děje se to a za nadšeného potlesku mnohých občanů. Jak by odsouzenec tleskal svému katovi, který mu nasazuje oprátku na krk a utahuje a utahuje.                                                                                             Blíží se smutné výročí smrti prezidenta, který pozvedl naši zemi z dlouhého období temna komunistického režimu. Prezidenta, kterému nadšeně ve stoje tleskali kongresmani Spojených států Amerických při jeho tehdejším projevu. Prezidenta, kterého uznával celý svět. A co se to děje teď?

Na Pražském hradě je prezident, který rozdmýchává nenávist mezi lidmi, který pošlapává ústavu, obdivuje totalitní režimy (RUSKO, ČÍNA ), který se chová arogantně ke svým kritikům, hlavně novinářům, prezident, kterému zájem země a jeho občanů je naprosto lhostejný. Člověk, který touží po moci a obdivu, kterému lichotí, že se vozí limuzínou s majáčkem za doprovodu policie. Který nachází uspokojení v tom, že je denně ve zpravodajství a že má kolem sebe mnoho pochlebovačů, kteří se jako pijavice přiživují na výhodách, které jim z toho plynou.

Také tomuto člověku, mnoho našich občanů nadšeně tleská za nevěřících a udivených komentářů evropských demokratických politiků a médií. Naše země se pomalu noří do bídy a bahna, podobné zemi jako třeba  Bělorusko.                                                                                                                Pokud by nějakým zázrakem bylo možné vzkřísit Václava Havla  nebo Karla Kryla, myslím, že tito lidé by se asi zděšeně vrátili zpět do říše mrtvých, aby tomuto nemuseli přihlížet.          V této souvislosti mne napadají slova písně Karla Kryla „Veličenstvo kat“. Obzvlášť poslední 2 sloky této písně naprosto přesně vystihují to, jak naše země obrazně řečeno v současné době vypadá.

„Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát, jak zakázali zpívat, a bylo jim to málo, poručili dětem, modlit se jak si přálo veličenstvo kat.“

„S úšklebkem Ďábel viděl pro každého podíl, syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil, jen motýl smrtihlav se nad tou zemí vznáší, kde v kruhu tupých hlav dlí veličenstvo kat.“

A Jan Palach? Ten, který obětoval svůj mladý život, když už nemohl snášet, to jak většina lidí dobrovolně strkala hlavu do oprátky normalizace? Utrhlo by mu to srdce, kdyby v této době viděl tento národ. Národ, který se nepoučil. Tady je na jeho čin vzpomínka v mém podání:

Hukot aut kolem muzea přerušil výkřik. Auta se hnala dál jako roj bzučících čmeláků. Svatý Václav na koni shlížel netečně na porobený národ ohýbající hřbety, před posluhovači režimu z východu. Národ, který zvedl na chvíli hlavu a potom „rozdrcen“ pásy tanků opět poslušně tleskal na schůzích v závodech, na pracovištích a v prvomájových průvodech. Ten výkřik jako by probudil oběti teroru padesátých let. Teroru rudého režimu. Výkřik, který chtěl národu připomenout léta útlaku, popravy nevinných lidí, Heliodora Píky, Dr. Milady Horákové a mnohých ostatních navždy umlčených. Výkřik, který chtěl probudit paměť národa, aby pozvedl své oči z dlažby a narovnal hřbet.

Na chvíli se čas zastavil, jakoby ohromen bolestí a utrpením lidské oběti. Hořící pochodeň jako boží prst vzplála pod sochou koně jednoho zimního šedivého dne. Byla to vzpoura proti lhostejnosti národa. Na chvíli lidé pozvedli hlavy a uvědomili si proč! Proč mladý člověk obětoval svůj život. Co jim chtěl říct svým zoufalým činem. I vládcům v naleštěných černých vozech pod rudými prapory se na chvíli zatajil dech. S obavami sledovali pohřební průvod, který jako němý protest procházel městem.

Netrvalo to ale dlouho. Výkřik byl zadupán do země okovanými botami pořádkových sil a národ znovu ohnul hřbet. Ale oběť nebyla zapomenuta. Hořící tělo člověka, to je hrozný pohled. Propaluje se do vědomí a svědomí. I když se režim snažil, aby se zapomnělo. To zlo, kterým ovládali národ, je nakonec dostihlo, a hněv národa je srazil z jejich křesel. Přisluhovači cizího režimu odešli, ale nevzdali to zcela. Někteří se jen přebarvili a stále tu jsou.

Ta vzpoura, ten výkřik, ta oběť by měla být varováním, jak lehce se zapomíná. Proto skloňme s úctou hlavy před sílou a významem tohoto statečného činu.

Přeji všem pěkné Vánoce a do nového roku? NADĚJI!

 

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Miroslav Kolačný
Pracuji jako rehabilitační pracovník. Zajímám se o dění v této zemi. Několik let přispívám svými články do regionálních novin.