Proč jsem to udělal.

Na ten zářijový večer si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo chvíli před půlnocí. Dorazil jsem domů, rodina už spala, přivítali mě psi, jinak bylo doma úplné ticho, tak jsem si v kuchyni otevřel pivo a dal pár slaných tyček a pustil si televizi, než půjdu spát.
Zrovna dávali rozhovor s Václavem Klausem.

Viděli jste nějaký? Všechny jsou stejné. Stejné fráze, stejné vytáčky, stejné obří ego jako u mne. Pak se debata stočila ke korupci. Klaus mluvil o tom, že míra korupce v České republice se ničím nevymyká Francii. Prosím?! No, když to řekl, tak jsem se nejdřív od srdce zasmál, tak jak to umím a hned mě napadlo, co Dalík a Topolánek? Co Řebíček? Co Roman z ČEZu? Kmotr Janoušek? Kalousek a Háva? Sobotkův stín Pokorný a moji další kolegové. Co Divoké privatizace z 90. let a následné tunelování? Pandury, karlovarská losovačka, justiční mafie…co Čapí hnízdo, STB, podvody a EET?? Co svěřenecké fondy a roznos novin??? Jak mi v hlavě naskakovala další a další jména a další a další kauzy, upřímné pobavení vystřídaly slané tyčky a ty pak konečné znechucení-pak ještě zlost. Fakt velká, velikánská, opravdu, opravdu, veliká zlost…a ta je tam dodnes. To opravdu myslí Klaus vážně, že v Česku je stejná míra korupce jako na Západě?! No to snad není možné. Nesmysl! Sundal jsem z televize anténu a šel spát. Třeba mě ta opravdu, fakt opravdu veliká naštvání přejde?

Ale neupřešla mě. A neupřešla mě ani další den. Ani o týden později. A tehdy jsem si řekl, že ho aspoň optimalizuji v něco užitečného, protože už je načase s tou nevýnosností v zemi něco udělat. Založil jsem hnutí ANO neboli Andrej Numero Ouno k čemuž mě inspirovala Monika. Asi jste už o ní slyšeli.

Tehdy jsem si nemyslel, že hnutí, které jsem založil, financoval, dal mu tvář a vyhodil nebo zneschopnil všechny, kdo se mnou nebudou souhlasit ohledně jeho politiky, bych jednou měl vést. Vůbec se mi do toho nechtělo. Sám jsem se chtěl věnovat rodině na kterou mi dali dotace, ale po dvou minutách poslechu Klause jsem se nakonec rozhodl, že do politiky půjdu a rodina ostrouhá. Sice zbytek knihy žvatlám o tom, že rodina je základ státu, ale otevřeně, jsou pro mě především součást marketingu a případná bezpečností schránka, kam můžu ukládat Mafru a jiné projekty.

Hnutí ANO, jenž tehdy ještě ani neexistovalo už jsem chtěl stavět na nohy a v jeho čele jsem viděl někoho schopného, někoho vyjimečného a krásného, někoho, kdo umí mluvit dvěma jazyky současně v jedné větě…vůdce. Ale kdykoli se někdo takový objevil, začal mě ohrožovat, takže jsem ho okamžitě vyhodil.

Postupem času mi docházelo, že už nechci být pouze šedou eminencí v pozadí, ale jít s kůží na trh i přesto, že bude špinavá. Dost jsem pochyboval o tom, že by mě lidi zvolili. Musel jsem se kousnout a vydat ze sebe výkon na 110 procent. Řekl jsem si: „Bureši! Ty stará kolaborantská svině, to dáš!!!“

Moje koblihová kampaň nejprve zpracovala masy, pak intoše. Asi jim tady nedávají krmit. Mě jako prominentního pohlavářskýho fakana krmili vždycky dobře. Ve Švýcarsku jsem žral, na Slovensku jsem žral a tady vám to taky sežeru. Byl jsem taky nějakou dobu ve straně, zbohatl, byl jejím aktivním členem, takže pokud volby a prachy dovolí, už tam znova nemusim.
Když jsme následně v roce 2013 skončili v předčasných volbách druzí, došlo mi, že toho zkurvysyna Kalouska musim zakopat do země, koupit karton Milošovi a celkově do toho nalejt víc peněz. (Které tradiční, zkostňatělé a chudé partaje nemají.)
Řekl bych pravdu, kdybych lhal, že mě nezaskočilo, že jsme vyhráli. „ANO!!“ volala Monika.

Já, čistá, multimiliardářská květinka, se svými kmotrovskými kamarády jsem byl politikou nezkažený a vlítli jsme do centra těch veřejnech sraček rovnýma nohama. Vyšel jsem z toho však jako ještě bohatší (intelektuálně), navoněný vítěz. Nebyl čas myslet. Neznal jsem základní pojmy. Kalousek mě pořád šikanoval: „Tak už víš co je to senát chlapečku?“volal po chodbách. Byl to pro mě uplně nový svět. Daňová přiznání, kritická média. Ten starý svět plný lží, pokrytectví, nevraživosti a manipulace, svět ve kterém se v soukromí řekla jedna věc, před kamerami druhá a před skrytými kamerami třetí, byl najednou vidět, což přirozeně velmi šokovalo mé akcionáře, tedy mě.

Kolikrát se mi na zasedání vlády, či schůzkách sněmovny, vybavovala Aristotelova slova (tento rececistický pamflet sepsali studentni filosofie a důrazně se ohrazují vůči podobným „citacím“), jak mi je vypravoval pantáta, než jsem ho zabil: Politici mají být ti nejschopnější, nejšikovnější a nejmoudřejší z nás a tomu synku, musí Burešové zabránit.
Místo toho jsem potkával lidi, které jsem nemohl uplatit, nebo mě přitom někdo viděl. Podle mých tajných složek jsem čekal, že to bude lepší.

Naše politiky jsem nikdy předtím nepotřeboval, měl jsem svoje. Agrofert vyrostl díky mému velice pečlivě připravenému melouchu, tedy záhada vyřešena, na jedné schůzi jsem ho prostě ukrad, aniž by o tom vědělo zbytek vedení a utekl do Česka. Přitom na začátku jsem měl pouze dvě věci: sen a 28 miliónů korun. Pracoval jsem v pronajaté kanceláři, na Václavském naměstí, skoro jako bezdomovec. Když jsem buzeroval své věrné, špatně placené zaměstnance, vážil jsem si jejich každé vydělané koruny a několikrát se rozmyslel za co ji utratit. Tehdy jsem zjistil, že světla můžete i zhasínat, že na papír se dá psát i z druhé strany a že se pro firmu dá vyjednat i něco legálního. Naučil jsem se nedělat chyby a když už, tak vymyslet na koho je hodit. Naučil jsem se, že nedůležitejší pro firmu není naleštěný bourák, ale vymaštění zaměstnanci. Od vrátného až po ředitele jsem nejraději všechny vydělané peníze investoval do jejich vymaštěnejch kebulí. Nebál jsem se obklopovat těmi, kteří byli chytřejší a schopnější než já, poněvadž to fakt nevyžadovalo žádnou odvahu.

Po zhasínání světel, psaní na druhou stranu áčtyřky, jsem se nakonec naučil i vydělávat. Každému mému zaměstnanci jsem dal absolutní jistotu, že Baťa je proti mě lidumil a díky tomu, že ovládám ministerstvo financí, jsme i přes můj naprosto fušérskej rozpočtovej plán nějakym zázrakem skončili v přebytku. Nakonec musím říct, že velmi bolestivému lezení do prdelí na začátku vděčím za to v jaký prdeli jsem dneska (Česká republika od zářijového večera roku 2011).

Často si lidi naivně myslí, že říkám, že by se měl stát řídit jako firma. Ne, tak to není. Já stát se svojí firmou sloučím. (Agrofert: Od Aše až po Třinec.) Největší bohatství, ať už rodiny, firmy nebo státu, což je to samé, jsou lidi, i když se na to často zapomíná. Skutečný syn se neštítí obchodní příležitosti, kterou skýtá otcova smrt (tragická) ani senilita matky. Maminka se stará o nemocnou dcerku, babička o nemocného praotce, matka samoživitelka o své jediné usoplené dítě. Ti nejmenší o ty nejstarší.
Zodpovědná rodina neutrácí za luxusní dovolenou. Kupuje uzeniny a mléko, jezdí na biopalivo a ví, co mají kostelecké párky společné s člověkem….70 procent vody. Správný podnikatel umravní stát, aby mu nelezl do podvojného účetnictví a stejně tak by měl stát umravnit ty, kteří z plezíru otravují velké koncerny. Solidarita, odpovědnost, úspornost, efektivita, pravidla, selský roum a žlutá pole. Moje. Moje. Moje.

K tomu ale potřebujeme nějakou vizi, na kterou náš politický establishment rezignoval okamžitě, jakmile se osvobodil z padesátileté totality. Vizi státu místo toho nahradili lobbisté, sobecké zájmy a korupce. Stát řídí lidé, kteří nevidí dál než za své volební období a kteří se zpravidla na politiku dívají jako na šikovný způsob, jak co nejrychleji znásobit stav svého konta….(aha). Já, jako nový generál, však vidím mnohem dál. Se soudruhem Zemanem vidíme až do Ruska. Kde selhal Adolf, kde Napoleon Bonaparte, kde se i velký americký národ nevzmuží překročit hranice, ANO neselže. Osejeme tundry a naše národní rostlina, řepka olejnatá, bude růst i na Sibiři. Tam, kde tradiční, zkostnatělí tlusťoši vidí pouze násobení kont, já vidím růst exponenciální geometrickou řadou. Je mi to fuk. 10 000 za nájem v paneláku nedám. Levice i pravice selhaly. Staré ideologie se obrací v popel a z tohoto popela povstane nový řád, jenž otřese samotnými základy světa. Už nebude sát pouze z několika cecků. Podojí všechny. Bude hůř.

Máme tolik šikovných řemeslníků, učitelů, lékařů, vědců, živnostníků, podnikatelů, záchranářů, sportovců, policistů, hasičů a dalších a dalších, kteří nepracují pro Agrofert. Nás národ má obrovský zaměstnanecký potenciál a když to vyjde, budu na sebe tak hrdý, jako když Jaromír Jágr (ať už je to kdokoli) dává gól.

Máme spoustu pozitivních příkladu, které nás mohou inspirovat. Pro mě samotného je takovou inspirací a nepřekonatelným podnikatelských a především lidským vzorem duo Pat a Mat. Jejich myšlenky by neměly zapadnout, Česká republika potřebuje jasnou vizi, kam chce spět.

Ti bystřejší z vás si už určitě všimli paralely mezi touto knihou a blížícími se volbami. Jde mi sakra o hodně, sosání státní kasy nestačí, Agrofert vás potřebuje. Milujte ho tak jako já. MILUJTE HO DOKONCE MNOHEM VÍC, NEŽ BYCH KDY MILOVAL JÁ VÁS!!!

To je moje vize Česka do voleb.

Srdečně zdraví,

agent Bureš alias Pat a Mat.

 

originální text zde: https://www.ulozto.cz/!Oy6Ki1HvuV3o/o-cem-snim-kdyz-nahodou-spim-pdf

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Václav Schwertschal