Z prdele vykoukne malá, roztomilá tasemnička, rozhlídne se, zaleze zpátky a ptá se maminky:
„Maminko, maminko…co je to modrý, co tak krásně šplouchá? Šssss….šsss…“
a maminka říká: „To je moře, holčičko.“
a tasemnička-holčička se ptá: „A co je to kulatý, krásně žlutý, co tak krásně hřeje?“
a vona říká: „To je sluníčko, pusinko..“
„A proč žijeme tady, maminko?“
„Protože náš domov je tady, tady v prdeli…víš?“

Tento vtip, který zazněl ve filmu Pupendo, je možné chápat jako podobenství života v socialistickém Československu. Je v něm skryta ona bolestná zkušenost některých lidí, kteří se tu cítili jako        v žaláři. Zkušenost lidí, kteří podobně jako malá tasemnička toužili po slunečních paprscích a modré nedozírnosti oceánu v kontrastu     s dospělou tesemnicí, která rezignovala na své sny a pochopila,     že její domov je tady. V geniální, byť trochu vulgární zkratce, odkrývá takřka platónskou zkušenost existence člověka ve světě připomínajícím Sókratovu jeskyni, kde jsou lidé přikováni ke stěnám a mohou spatřit jen část reality.

Bohužel se zdá, že i v dnešních dnech je tento dialog aktuální. Je to nekončící spor mezi lidmi, kterým stačí život uvnitř jeskyně, kde je zdánlivě bezpečno, kde si lze hovět ukolébán v matrixu, který jen předstírá, že je realitou. Ale stále znovu se rodí noví Neové a nové tasemničky, kteří touží odhalit skutečnou realitu. Touží žít ve světě, kde není jen slunce a moře bez mraků, ale i rozbouřený oceán a vítr ve vlasech a svět hraje různými barvami. Příznivci života v jeskyni nám chtějí namluvit, že správná cesta pro naši zem je opevnit hranice proti migrantům, rezignovat na svou svobodu a vyměnit ji    za pocit iluzorního bezpečí. Za pocit bezpečí jsou ochotni zaplatit jakoukoli cenu, ztrátu suverenity, zradu přátel, rezignaci na prométheovský vzdor a touhu po poznání.

Zdá se, že u nás se v dnešních dnech znovu rozhoduje, zda budeme žít v umě vytvořeném matrixu a občas nějaká malá holčička teskně pohlédne tam k obzoru, oslněna slunečními paprsky a modravými vlnami oceánu.  Nebo zda budeme patřit do společenství svobodných lidí a celý širý svět se nám bude otevírat do nedozírných dálek se svými krásami i se svým nebezpečím. A jen na nás bude, co s jeho výzvami uděláme.

Je to na každém z nás. Chceme žít v zemi, kde se začnou ztrácet nepohodlní lidé, kde budou za podivných okolností mizet novináři, kde bude o všem rozhodovat hrstka mocných a kde bude většina spokojeně vegetovat, protože rezignuje na všechny ideály, vyjma plného pupku ? Nebo chceme žít v zemi, kde se bude ctít právo a spravedlnost a slova jako pravda a láska nebudou sloužit gaunerům jako toaletní papír?

Je to jen na nás. Zatím můžeme svobodně projevit svůj názor. Zatím…

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Lenka Kozáková