Z prdele vykoukne malá, roztomilá tasemnička, rozhlídne se, zaleze zpátky a ptá se maminky:
„Maminko, maminko…co je to modrý, co tak krásně šplouchá? Šssss….šsss…“
a maminka říká: „To je moře, holčičko.“
a tasemnička-holčička se ptá: „A co je to kulatý, krásně žlutý, co tak krásně hřeje?“
a vona říká: „To je sluníčko, pusinko..“
„A proč žijeme tady, maminko?“
„Protože náš domov je tady, tady v prdeli…víš?“

Tento vtip, který zazněl ve filmu Pupendo, je možné chápat jako podobenství života v socialistickém Československu. Je v něm skryta ona bolestná zkušenost některých lidí, kteří se tu cítili jako        v žaláři. Zkušenost lidí, kteří podobně jako malá tasemnička toužili po slunečních paprscích a modré nedozírnosti oceánu v kontrastu     s dospělou tesemnicí, která rezignovala na své sny a pochopila,     že její domov je tady. V geniální, byť trochu vulgární zkratce, odkrývá takřka platónskou zkušenost existence člověka ve světě připomínajícím Sókratovu jeskyni, kde jsou lidé přikováni ke stěnám a mohou spatřit jen část reality.

Bohužel se zdá, že i v dnešních dnech je tento dialog aktuální. Je to nekončící spor mezi lidmi, kterým stačí život uvnitř jeskyně, kde je zdánlivě bezpečno, kde si lze hovět ukolébán v matrixu, který jen předstírá, že je realitou. Ale stále znovu se rodí noví Neové a nové tasemničky, kteří touží odhalit skutečnou realitu. Touží žít ve světě, kde není jen slunce a moře bez mraků, ale i rozbouřený oceán a vítr ve vlasech a svět hraje různými barvami. Příznivci života v jeskyni nám chtějí namluvit, že správná cesta pro naši zem je opevnit hranice proti migrantům, rezignovat na svou svobodu a vyměnit ji    za pocit iluzorního bezpečí. Za pocit bezpečí jsou ochotni zaplatit jakoukoli cenu, ztrátu suverenity, zradu přátel, rezignaci na prométheovský vzdor a touhu po poznání.

Zdá se, že u nás se v dnešních dnech znovu rozhoduje, zda budeme žít v umě vytvořeném matrixu a občas nějaká malá holčička teskně pohlédne tam k obzoru, oslněna slunečními paprsky a modravými vlnami oceánu.  Nebo zda budeme patřit do společenství svobodných lidí a celý širý svět se nám bude otevírat do nedozírných dálek se svými krásami i se svým nebezpečím. A jen na nás bude, co s jeho výzvami uděláme.

Je to na každém z nás. Chceme žít v zemi, kde se začnou ztrácet nepohodlní lidé, kde budou za podivných okolností mizet novináři, kde bude o všem rozhodovat hrstka mocných a kde bude většina spokojeně vegetovat, protože rezignuje na všechny ideály, vyjma plného pupku ? Nebo chceme žít v zemi, kde se bude ctít právo a spravedlnost a slova jako pravda a láska nebudou sloužit gaunerům jako toaletní papír?

Je to jen na nás. Zatím můžeme svobodně projevit svůj názor. Zatím…

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Lenka Kozáková