„….Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo    z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala třídním bojem. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin..Krev, řev, mučírny a šibenice jsou skryté za mohutnou zdí, odkud nepronikne ani hlásek, a venku jezdí vesele autobusy s turisty a noviny jsou plné článků o surovostech a bezpráví kapitalismu, a my jsme šťastni, že se podílíme na nové době…..“

Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky.

 

Milé děti,

v poslední době se stalo módní zlehčovat dobu,     kdy jsme si sami na krk radostně navlékli rudý obojek od soudruhů ze Sovětského svazu. Kdekdo vykřikuje, že se nikomu zase tak moc nedělo, že byl klid a pořádek. Někteří dědečkové a babičky zasněně vzpomínají na pohodu v práci, na polední pauzy, vyplněné hovory s kolegy a popíjením polední kávy, na podnikové dovolené.

Z rádia a pódií v desítkách českých obcí zní staré dobré normalizační šlágry od Karla Gotta, Michala Davida a Helenky Vondráčkové. Stalo se populární kopnout si do disidentů a těm, co obdivují Václava Havla, přisoudit nálepku pravdoláskařů.

Milé děti, představte si, že váš tatínek byl bankéř, který nechal pro rodinu postavit vilu v menším městě v jižních Čechách. Představte si, že jste zažili válku, během níž váš tatínek zemřel. Radostně jste vítali konec války a radovali jste se z osvobození. V roce 1948 po komunistickém převratu se ale vše ve vašem životě obrátilo vzhůru nohama. Do vaší vily se rozhodnutím národního správce nastěhovali cizí lidé, vaší rodině zůstala jen jedna místnost a kuchyně byla společná pro všechny. Byli jste velmi nadaní a na gymnáziu jste patřili k nejlepším studentům, toužili jste studovat práva na univerzitě, ale na školu vás nevzali, protože vám kádrováci přiklepli buržoazní původ.

Váš počáteční zmatek se postupně mění v odpor. Toužíte něco udělat, aby se váš vychýlený svět zase vrátil do starých kolejí. Začnete šířit letáky, které vyzývají k boji proti komunistům. Protože nejste podrazáci, schováte u sebe v domě dva kamarády, kteří utekli z vojny, a snaží se dostat za hranice.

V říjnu 1952 vás zatknou. V době zatčení je vám 23 let. V československých věznicích strávíte čtrnáct let. Vaše maminka je zatčena také a ve věznicích stráví sedm let. Veškerý majetek je vaší rodině zabaven a vila obsazena. Vaší starší sestře se na poslední chvíli podaří uprchnout do Austrálie.

Říkáte si, že to není možné, vždyť jste přece nic neprovedli. Proč jste právě vy museli zaplatit tak vysokou cenu? Vaši vrstevníci chodí do divadla a do kina. Navazují první známosti, tancují, líbají se na lavičkách, studují, chodí do prvomájových průvodů a zakládají rodiny. Poslouchají první hity Karla Gotta a sledují televizní estrády. Vy chodíte na ponižující výslechy a na vězeňském dvorku znáte nazpaměť každý oblázek.

Milé děti, připadá vám správné, hovořit o časech,       v nichž se některým lidem dělo takové bezpráví, jako o době, v níž se zase tak moc nestalo?  Mně ne. Připadá mi důležité mluvit o takových příbězích.       Ti lidé, kteří je zažili, nám je bohužel již neodvypráví. Jsou buď po smrti, nebo chtějí dožít v zemi, která se jim stala útočištěm a náhradním domovem.

Milé děti, byla to doba, o níž napsal svého času Karel Kryl: „Měl pendrek místo práva a statky pro gardu     v níž vrazi řvali sláva pro rudou kokardu                 On lidem spílal zrádců psal hesla do podloubí v nichž podle vkusu vládců lež s neřestí se snoubí“

Milé děti, sbírejte střípky příběhů a tvořte si samy vlastní názor. Jen tak je možné docílit toho, aby se smutné příběhy z minulosti neopakovaly pořád dokola, jen v jiných kulisách…

 

 

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Lenka Kozáková