V předcházející části rozhovoru s Janem Kroftou, advokátem a dnes i autorem petice za odškodnění od Německa, jsme v Hyde Parku hovořili o Benešových dekretech z roku 1945, o konfiskaci majetku československých spoluobčanů německé a maďarské národnosti a o jejich vyhošťování. Na následujících řádcích pokračujeme otázkami o jejich miliardovém odškodnění.

Kdy skončilo vyhošťování bývalých československých spoluobčanů?

Divoké vyhošťování bývalých československých občanů německé národnosti skončilo v roce 1945, organizované skončilo v létě roku 1947, dál se jejich počet snížil v důsledku emigrace po únoru 1948 nebo propouštění a odsunu retribučních vězňů. Vyhošťování bývalých československých občanů maďarské národnosti ani nezačalo, protože ho Spojenci v Postupimi neschválili, ale vzhledem k dohodě Československa a Maďarska z roku 1946 mohli být bývalí českoslovenští občané maďarské národnosti vyměňováni za maďarské občany české nebo slovenské národnosti, kteří chtěli po válce dobrovolně opustit Maďarsko, přesídlit do Československa a stát se jeho občany.

Kolik lidí změnilo v těch dobách své domovy?

Posuneme-li se v čase přibližně o dva roky kupředu a vyjdeme z čísel, která už bohužel nikdy nebudou přesná, zjistíme, že téměř tři miliony bývalých občanů Československa do dvou let po válce skončily – vlastně znovu začaly – za jeho hranicemi. Ale víme také, že Československo z důvodu zahlcení cílových míst nevyhostilo svých bývalých dvě stě čtyřicet tisíc občanů německé národnosti a po odchodu devadesáti tisíc bývalých československých občanů maďarské národnosti zůstalo na území Československa také kvůli nízkému zájmu o přesídlení z Maďarska na Slovensko čtyři sta sedmdesát tisíc bývalých občanů maďarské národnosti.

Jaký byl jejich právní status?

Všichni dříve či později získali občanství země, ve které pobývali. Jedni se stali občany tehdejší NSR, druzí občany NDR a další občany Rakouska nebo Maďarska. Československými občany se v roce 1948 znovu stali bývalí českoslovenští občané maďarské národnosti a v roce 1953 i bývalí občané německé národnosti, kteří nevyhoštění stále pobývali na území Československa, když občanství oběma skupinám odňal v roce 1945 demokratický stát a znovu jim ho udělil lidově demokratický stát, který se podle ústavy z května 1948 rozhodl nastoupit pokojnou cestu k socialismu.

Co to pro majitele zmíněných konfiskačních pohledávek za Německem znamenalo?

Především je třeba s lítostí zmínit, že nemalá část jejich držitelů ať už na jedné či druhé straně zdi, se časů, o kterých právě mluvíme, ani nedožila a jejich počet s uplývajícími léty pouze roste. Konfiskační pohledávky samozřejmě přecházejí na jejich dědice podle práva platného v zemích, jejichž jsou občany.

Nejdříve se postupného splacení dočkali občané – tedy i ti bývalí českoslovenští – vyhoštění do západní části Německa, kterým je přiřkl zákon v roce 1952. Pro bývalé československé občany vyhoštěné do Rakouska otevřela možnost úhrady konfiskačních pohledávek zvláštní rakousko-německá smlouva z počátku šedesátých let. A bývalí českoslovenští občané vyhoštění do východní části Německa se splacení konfiskačních dluhů dočkali po znovusjednocení Německa v roce 1990 zákonem z roku 1994.

Jak dopadli majitelé konfiskačních pohledávek maďarské národnosti?

Osudy bývalých Čechoslováků maďarské národnosti se v důsledku odlišných předpisů, dohod i praxe v mnohém lišily. Ať už jde o jiný přístup tehdejšího Slovenska k některým prezidentským dekretům, o to, že tito bývalí Čechoslováci přestěhovaní do Maďarska si podle zmíněné dohody mohli s sebou vzít bez jakéhokoli omezení svůj movitý majetek a za svůj majetek nemovitý získali od Maďarska náhradu, nebo o vynětí z konfiskace, kdy těm, kteří zůstali na Slovensku, byl na základě vládního nařízení po složení slibu věrnosti Československu a za splnění několika podmínek vrácen zčásti nebo zcela jejich zemědělský majetek.

Zásadní odlišností je pak uzavření mírové smlouvy Maďarska i s Československem už v únoru 1946, která kromě mnoha dalších zásadních věcí definitivně uzavřela i otázku reparací a restitucí.

Ve výčtu chybí zmínka o splacení konfiskačních pohledávek nevyhoštěným občanům Československa, dnes Česka a Slovenska. Proč?

Chybí stejně jako chybí obdobná mírová smlouva s Německem. Už víc než sedmdesát let. Pokud celé téma ne zrovna citlivě zúžíme, pak na zkonfiskované Čechoslováky německé národnosti dopadla odpověď na tehdy nevinnou patnáctou otázku dotazníku ke sčítání lidu v roce 1930 nejtíživěji. Zejména podle této odpovědi se totiž určovala národnost, což bylo nejčastější kritérium, které podle zmíněných předpisů z léta a podzimu pětačtyřicátého roku rozdělilo občany na ty zkonfiskované a vyhoštěné a na ty druhé. I když určení národnosti připouštělo obousměrné výjimky, miliony lidí zasáhlo právě toto dělení. Kdo v Československu ale mohl na sklonku roku 1930 tušit, k čemu jeden řádek jednoho nudného dotazníku o pár let později povede, že?

Jak ta otázka zněla?

Jednoduše, i když se závorkou; uveďte Národnost (mateřský jazyk). Na ni lidé odpovídali pravdivě a bez obav také kvůli platné ústavě, která zaručovala, že „všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství.“ Absolutně nemohli tušit, že to za patnáct let nebude až tak úplně pravda.

My, kteří v současnosti klademe velký důraz na ochranu osobních údajů, si dokážeme zvlášť obtížně představit, že by stát jakýkoli údaj, který o nás eviduje, třeba i dnes dobrovolně uváděnou národnost, mohl využít třeba právě ke konfiskaci našeho majetku.

Takže příběh o budování národnostně monolitických států, které tak už nezavdají příčinu vzniku další světové válce, s těmito legislativními akty a jejich praktickým provedením skončil?

Stoprocentně skončil. Budoucnost nejen Spojenců se sice znovu ubírá cestou nedávno zatracovaných mnohonárodnostních států, ale i když se prý historie příliš neopakuje, brzy nám ukáže, který z příběhů bude životaschopnější.

Přestože náš válečný, konfiskační a vyhošťovací příběh je u konce, nesmíme zapomenout na dluhy.

Dnešní Německo je stejným Německem, které si přivodilo ty válečné. Státy, které část jeho závazků přiřkly státům a část bez optání krkolomnou cestou konfiskace svým dnešním občanům, jsou stejnými státy i dnes. A všichni občané Česka a Slovenska, kteří v soukolí dějin bez vlastního přičinění tyto pohledávky získali, už po tři generace čekají na jejich zaplacení.

Bez patosu a čistě prakticky: existuje způsob, jak mohou čeští a slovenští občané účinně usilovat o splacení své konfiskační pohledávky?

Ano, musí existovat. Bez ohledu na rozdělení Československa je tato cesta volná pro občany obou nástupnických států.

Může tím být ohrožený majetek jiných českých nebo slovenských občanů?

V žádném případě nemůže. Právní vztahy vniklé po konfiskaci ani v jejím důsledku nejsou absolutně ohrožené, v tomto případě jde pouze o splacení notně starých konfiskačních pohledávek.

Jaké jsou cesty?

Vždy jen cestou práva, samozřejmě. Pokud Německo mnoho desítek let nesplácí své válečné závazky včetně závazků konfiskačních, mají Česko i Slovensko mnoho možností, jak ho k úhradě přimět, diplomacii jmenujme na prvním místě.

Než se ovšem práce a hájení zájmu svých občanů chopí státy, doporučuji nečekat a postupovat podle dnes platných zákonů Česka i Slovenska, neboť na to nemusí padnout mnoho energie ani peněz. Připojit se k Petici za odškodnění od Německa je to nejmenší, co můžeme všichni udělat právě teď. Ať už jde o oprávněné a jejich rodiny, všechny, kteří je znají a soucítí s nimi, ale i nás, kteří máme obavu, že by se podobné řešení některých problémů mohlo použít i dnes.

O jak veliké částce na splacení konfiskačních dluhů vlastně mluvíte?

Pokud souhlasíme s odhadem, že zde zůstalo asi 100 tisíc zkonfiskovaných, ale nevyhoštěných rodin a majetek každé z nich by byl v dnešních cenách dva miliony korun, dojdeme ke stále nesplacenému dluhu 200 miliard. Což je z pohledu českého rozpočtu značná suma, jeho celá šestina, ale pro německý rozpočet už 8 miliard eur nijak hrozivě nezní. Pro srovnání je to třetina částky vyčleněná německou automobilkou na řešení její současné aféry nebo polovina ročního rozpočtu NASA.

Rozhovor bude pokračovat

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Mimo Centrum
Mimo Centrum
Informace, které ještě nejsou v centru, ale zasloužily by.