„Předkládám návrh zákona o zřízení povinných přístřešků pro kola. Každý zaměstnavatel by povinně pro své zaměstnance musel zajistit místo, kde si tito bezpečně uloží svá jízdní kola. Kdo by to neudělal, dostal by pokutu.“
„Někdo po tomto opatření volá?“
„Masivně ne. Ale lidem to přece pomůže!“
„To je pravda. Návrh přijímáme, zákon bude.“

Poslední dvě slova neplatí (alespoň doufám), ale takovýto návrh se kdesi v politickém soukolí skutečně objevil. Nic proti bicyklům a možnostem jejich uložení. Osvícení zaměstnavatelé tuto potřebnou službu v rámci svých možností dávno poskytují. Prostě proto, že chtějí. Ukážeme si ale, že snaha uzákonit lidské ohledy vede k naprosto jiným efektům, než jaké byly zamýšlené.

Byla mateřská škola, fungovala jako všechny ostatní, byly v ní radosti i starosti. Mezi jednu z těch starostí se počítaly občasné epizody, kdy si někteří rodiče nestihli vyzvednout dítě do běžné doby, po kterou školka funguje. Takže paní učitelka musela v takovém případě čekat, až si pro tu dočasnou sirotu někdo přišel a sama se tak zdržela v práci. Tu někoho napadlo, že by se to mohlo vyřešit tím, že by rodiče za pozdní vyzvednutí svých dětí platili pokutu. V rozumné výši, samozřejmě. Znělo to rozumně, tak to zavedli a rodiče na to byli na nástěnkách i osobně upozorněni. Pozdní příchody rodičů měly být od té chvíle reliktem nekulturní minulosti. Jenže nebyly. Stalo se něco úplně jiného: Množství případů, kdy si rodiče přišli pro své děti po zavírací hodině, po zavedení pokut narostlo.

Jak je to možné? Vysvětlení spočívá v tom, jak se na včasné či pozdní vyzvedávání dívali rodiče původně a jak po zavedení sankce. Dřív se snažili chodit včas (i) proto, že brali na učitelky ve školce ohled. Uvědomovali si, že když dorazí později, připraví tím učitelku o její čas, a to nechtěli. Když se ale zavedly pokuty, ohleduplnost vymizela – vždyť si to přece zaplatí, když přijdou později, tak co. Tato studie, kterou provedli Uri Gneezy a Aldo Rustichini v izraelských mateřských školách, ukázala, že kde byly dřív lidské ohledy, tam spolu se sankcí nastoupil primitivní kalkul.

Tato studie i mnohá zkušenost ukazují, že rozličné zákony a všeliká nařízení, jež se snaží regulovat oblasti mezilidských ohledů a slušnosti, vedou k vymizení přirozené morálky a zhoršení chování. Učí lidi spoléhat se na předpisy a ne na svou hlavu (nebo spíše na své srdce). Pokud bude všechno dobré chování nařízeno, člověk se přestane chtít chovat dobře a zakrátko tady budeme mít skupinu opravdu strašlivých bytostí, které se nespoléhají na vlastní morální navigaci a ztratily stud a špatné svědomí, neboť tyto pocity je nově možné zobchodovat.

Podobná opatření také negativně dopadají na ty, které měla chránit. Učitelky se ve školce zdržely častěji. Povinné kvóty na zastoupení žen v politice vedou k zesměšňování těch, které jsou na kandidátkách jen kvůli těm kvótám, a bohužel i těch, které tam jsou proto, že chtějí a umějí. Povinná inkluze hendikepovaných žáků často zhorší jejich vzdělávací podmínky a skrz prsty se pak na ně dívají i někteří učitelé a ředitelé škol, kteří před tím nařízením spoustu hendikepovaných dětí normálně přijímali. Představte si, jak by to dopadlo, kdyby se zavedlo povinné vzájemné zdravení znepřátelených lidí nebo povinné uvolňování místa starším lidem v MHD, obé samozřejmě opatřené sankcemi za neprovádění.

Zmíněná izraelská studie odpovídá i na případnou připomínku, že opatření se dá přijmout na zkoušku a pokud se neukáže jako užitečné, tak se zruší a vše bude jako dřív. Nebude. Když v dotčených školkách po nějaké době sankce za pozdní vyzvedávání děti zrušili, množství pozdě přicházejících rodičů se na původní, „předsankční“ úroveň nesnížilo: zůstalo stejně vysoké, jako po zavedení pokut.

Ačkoli si to mnozí předkladači pravidel, kteří prostě chtějí být něco platní, myslí, tak všechny bolesti světa nejdou řešit shora. Ve skutečnosti se většina potíží udrží na přijatelné úrovni nebo vyhojí mnohem lépe bez jejich asistence.

PS. Tipli byste si, kolik je aktuálně v ČR platných zákonných norem? Malá nápověda: Je jich víc, než bylo v roce 1948, kdy šlo o cca 50 tisíc norem. Tak kolik by to mohlo být dnes? O nějakých třicet tisíc víc? O sto nebo dvě stě tisíc, když máme tolik snaživých zákono-dárců? Nebo se odvážete a tipnete, že je to o milion víc? Tak to byste byli pořád ještě při zdi. V roce 2010, kdy se dělalo poslední velké sčítání paragrafů, to hodilo 1.600.000 zákonných norem a dnes jejich počet šplhá ke dvěma milionům. Tzv. podzákonných norem, což jsou různé vyhlášky a řády, bude ještě mnohem víc. Věří vůbec ještě někdo tomu, že je to všechno možné pojmout a dodržovat? Teď před volbami se všechny strany předhánějí v plánech, co nového zavedou a udělají. Mně by se líbilo, kdyby někdo spíš řekl, co zruší a co NEudělá.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Zdroje:
Uri Gneezy, Aldo Rustichini: A Fine Is a Price. Journal of Legal Studies, Vol. 29: No. 1, 2000.
www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=129980&pdf=1

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Michaela Peterková