V Praze od června probíhají pravidelné měsíční akce v rámci celoevropského hnutí Pulse of Europe. Díky tomu byl navázán kontakt s německými občanskými aktivisty.  Od nich jsme se dověděli, že Němci stejně jako občané dalších starých zemí EU nemají ani tušení, co se děje v zemích V4, natož pak v Česku. Byl jsem požádán, abych proto sepsal pro tyto aktivisty informace o politickém dění v našem regionu a hlavně u nás. Domnívám se, že nebude od věci si souhrnně připomenout a zrekapitulovat naši situaci. Proto jsem se rozhodl postupně zveřejnit části mého textu.

Jako prvním jsem vybral pasáž, kde se pokouším Němcům vysvětlit, proč má naše společnost tak pokřivené hodnoty, že volí tak, jak volí. Vysvětlit z historického hlediska. Samozřejmě že to asi všichni známe, ale menší rekapitulace neuškodí. Tak tady je.

Český národ si prošel historii formování, střetů, úspěchu i neúspěchů podobně jako jiné evropské národy. Jsou zde však jisté faktory, které měly na jeho současný stav svůj vliv.
Česko velice ovlivnila Mnichovská dohoda v roce 1938, kdy naši západní spojenci Francie a Británie podepsaly bez československé účasti Hitlerovi souhlas, že mu nevyhlásí válku, když okupuje Sudety. Tato „mnichovská zrada“ zasela do povědomí naší země silný antizápadní sentiment.

Naše země byla až do druhé světové války multikulturní a mnohonárodnostní. Češi a Slováci tvořili společný stát. K tomu obrovské německé a maďarské menšiny. Polská menšina a Ukrajinci v oblasti Zakarpatské Ukrajiny, která spadala pod československou správu. A silná elitní německy hovořící židovská komunita zejména v Praze. Rovněž zde bylo mnoho emigrantů ze sovětského Ruska a nacistického Německa. Nacisté nás zbavili Židů. Sověti Ukrajinců, které přičlenili k SSSR, a bělogvardějské elity, kterou odvlekli na Sibiř. Odsun nás zbavil Němců. Rozdělení federace v roce 1993 Slováků a Maďarů. A tak byla naše země etnicky vyčištěna a ztratila postupně během dějin svůj multikulturní ráz, což se na nás negativně podepsalo.

Navíc etnické čištění od Němců v roce 1945, „divoký odsun“, bylo doprovázeno velkými zločiny proti lidskosti a uplatňováním kolektivní viny z české strany. Měla to být odplata za zločiny spáchané nacisty a Němci v Česku během okupace. Byla to však ryzí pomsta, která se spravedlností neměla nic společného a Češi se v té době dopustili mnoha zvěrstev a zločinů proti lidskosti, což si do dnes odmítají přiznat a vyrovnat se s tím. Nevyrovnání se s touto minulostí na české straně má vliv i na současnou českou společnost.

Češi si zvolili komunisty v roce 1946 do vlády demokratickým způsobem. Komunismus nám nebyl vnucen sovětskými tanky. Česká elita společnosti emigrovala.

V roce 1968 vyvrcholily postupné snahy o reformu komunismu v Československu, což vedlo k přímé sovětské okupaci země. Tato událost sice vedla ke ztrátě iluzí obyvatelstva o tom, že je možno jít cestou komunismu, ale zároveň posílila pocit, že jsme jen obětí velmocí bez možnosti vlastní vůle a posílila nedůvěru v jakékoliv spojenecké závazky. Ruská okupace spustila proces zvaný „normalizace“, což byla velice šikovná snaha o likvidaci opozice spojená s podplácením obyvatelstva. Likvidace opozice probíhala ne zatýkáním nebo vraždami, ale mnohem promyšleněji. Každý občan byl vystaven rozhodnutí, zda podpoří okupaci Československa a získá z toho výhody, nebo ji nepodpoří a bude šikanován. Přičemž poměr trestu a odměny byl nastaven tak, aby nebyl příliš fatální a lidé měli dilema, zda má jejich odpor smysl.  Tedy pokud jste neodsouhlasili okupaci, měli jste stále relativní svobodu i co jíst, ale byli jste vyhození z vašeho kvalifikovaného místa a dostali jste zaměstnání jen v pomocných dělnických pozicích. Vašim dětem byla uzavřena možnost vysokoškolského vzdělání. Na cesty do zahraničí jste mohli zapomenout atd.

Naproti tomu většinové konformní obyvatelstvo se mohlo těšit ze vzrůstající životní úrovně, jedné z nejvyšších v zemích sovětského bloku. Lidé obdrželi byty, každý měl na auto a většina na chatu. To nadále umocnilo konformní a sobecký životní styl.

Je tedy jasné, že tato 20 let trvající nemorální masáž se silně projevila na charakteru společnosti. Lidé, kteří nebyli schopni toto snést opět buď emigrovali, nebo se uzavřeli do disidentských pronásledovaných a izolovaných ghett.

Komunismus v Česku padl poměrně snadno. V podstatě týden po pádu berlínské zdi byl historicky neudržitelný. A opět nedošlo k žádné historické katarzi a vyrovnání se zmíněnou amorální minulostí. Vládnoucí komunistická strana je dodnes druhou nejsilnější stranou a stranou s největším počtem registrovaných členů. Na rozdíl od jiných komunistických stran ve střední Evropě si ponechala svůj název i znak rudé hvězdy. Její rétorika se změnila jen minimálně a v době po začátku ruské hybridní války se opět stupňuje.

Ani společnost však nijak nereflektovala oněch 20 let morální devastace země a nevyrovnala se s ní. Ti nejvíc nemorální „převlékli kabáty“ a smísili se s novou ekonomickou a politickou elitou země.

Do takto nemocné společnosti v 90. letech vpadl kapitalismus. Nyní jednoznačně vidíme, že z dlouhodobého hlediska měl kapitalismus na naši zemi pozitivní vliv, že naše země se zmodernizovala, zkrásněla a hospodářsky je na vzestupu. Ovšem negativní jevy, které kapitalismus provázejí, jako je určitá míra sobectví, lakoty a bezohlednosti ve spojení s morálně pokrouceným viděním světa daným z dob komunismu, nadále prohloubil nedobrý stav společnosti.

Mnoho lidí nově nabytou svobodou pochopilo jako příležitost stát se dravcem a za každou cenou se obohatit a získat moc. Je přirozené, že se tito lidé velmi brzy stali jak politiky, tak bohatými podnikateli, nebo dokonce hlavami mafií. To začalo ovlivňovat společenskou a politickou atmosféru v zemi.

V roce 1999 došlo k uzavření tzv. opoziční smlouvy. Za to si až dosud vládnoucí strana mohla ponechat část lidí ve státních a příspěvkových organizacích, státní správě a na dalších místech, kde by z toho mohla mít prospěch. Místo standardní velké koalice, ke které čas od času dochází v demokratických zemích, došlo k téměř oficiálnímu rozdělení moci, vlivu a klientelistických sfér vlivu. To dále prohloubilo hodnotovou krizi české společnosti. Ostatní strany tuto událost pochopily jako výzvu k mocenské parcelaci země a od té doby dochází k podobným dohodám na všech poltických úrovních, kdy se všechny strany, jakkoliv ideologicky vzdálené, včetně komunistů, jsou schopny dohodnout na vzájemných sférách vlivu. Volby se pak mění jen v pokusy o překreslení hranic těchto sfér.

V roce 2004 Česko vstoupilo do EU. Na základě referenda. Vize vstupu do EU byla pro společnost důležitá a pomohla překonat ony negativní jevy, o kterých jsem se zmínil výše. „Jdeme do Evropy“, ohlásil počátkem 90. let Václav Havel a to heslo pomohlo překonat všechny politické turbulence a negativní jevy doby. S „návratem do Evropy“ začali lidé poznávat Evropu, přejímat západní hodnoty a standardy. Mládež začala jezdit na výměnné studijní pobyty. I do naší země pronikla globalizace a multikultura. Díky tomu, na první povrchní pohled není Česko příliš rozeznatelné od starých zemí EU a Češi se jeví jako typičtí Evropané.

Tyto jevy poněkud obrousily dopady negativního historického příběhu Česka, ale rozhodně je neodstranily, spíš je schovaly pod pokličku, zpod které se dostaly vlivem dalšího vývoje. Nejprve přišla známá západní pochybnost o západních hodnotách a institucích v souvislosti s válkou v Iráku, která se jako zdánlivě plnohodnotného člena Západu dotkla i Česka. Pak přišla známá finanční a hospodářská krize, která i v Česku narušila důvěru v úspěšnost kapitalismu.

Definitivní vítězství negativních vlivů a otočení vývoje v Česku směrem od západních liberálních hodnot lze však jasně datovat od vypuknutí ruské hybridní války v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině a okupací Krymu.

Česko se stalo terčem intenzivní ruské propagandy. Její první nápor spočívající v obhajobě ruského postupu na Ukrajině se podařilo hlavně díky úsilí občanského sektoru a médií zvládnout a téměř zatlačit na okraj společnosti. Bohužel by to šlo lépe, kdyby se český prezident Miloš Zeman zcela otevřeně nepostavil na ruskou stranu.

Když vypukla uprchlická krize, společnost byla zaplavena přívalem poplašných zpráv, hoaxů, nenávistných komentářů a hluboké iracionality silně živené z Ruska. Tento propagandistický nápor už občanská společnost nebyla schopna zvládnout, česká média tuto propagandu z velké části přebrala, stejně jako čelní politici, a to opět včetně prezidenta země. Pod vlivem této propagandy je naše společnost stále. K tomu se později ještě přidalo zpochybňování pravdy jako takové, tzv. „alternativní fakta“, které absolutně rozbíjí snahu o hledání pravdy a spravedlnosti a orientuje společnost na právo silnějšího, ukřičenějšího a drzejšího.

(kráceno)

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.