V poslední době se hodně mluví o tom, že česká společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Mám takový skromný nápad. Pojďme znovu hledat to, co nás spojuje, na čem se jako soused se sousedem shodneme. Pojďme obrousit ostří současných sporů a vraťme se do devadesátých let, do období těsně po sametové revoluci.

Lidé začínají svobodně podnikat, můžeme cestovat, aniž by nás na hranicích čekaly ponižující kontroly, můžeme studovat, učit se i jiné jazyky, než povinnou ruštinu. Do Prahy přijíždí Rolling Stones, pro džíny se nemusí s bony chodit do Tuzexu, kvalitní léky dostanou i běžní občané, nejen prominenti KSČ, dialýza přestává být dostupná jen lidem do čtyřiceti, přestává se hnojit levnými hnojivy s kadmiem z rozvojových zemí, můžeme věřit televizním zprávám, číst tisk bez cenzury, kupovat knihy, jaké nás napadne, i ty ze samizdatu, zemi se začíná dařit i ekonomicky.

Pak se stane podivná věc. Do Evropy se začíná valit lidská uprchlická tsunami. Mnozí lidé v naší zemi, kteří znají tohle vše jen z novin, televizních zpráv a řetězových e-mailů, se začínají bát. A bojí se tak moc, že najednou přestanou vidět to dobré, co nám návrat do Evropy přinesl. Najednou zase zatouží vrátit se do náruče despotického vládce, který je s radostí nažene do ohrady pro ovce, postará se o ně a ochrání je před domnělými hordami nájezdníků. Sice za cenu ztráty svobody, ale vystrašený člověk takhle neuvažuje. A tak si lidé najdou hned tři chrabré ochránce. Jánošíka ze Slovenska, inu ona nostalgie po Východu, ochránce slovanských tradic z Vysočiny a strážce českých zvyků s kořeny v dalekém Japonsku.

Nemohu se smířit s tím, že nás znovu ovládá ten samý strach, který nás již několikrát dovedl do role bezmocných ovcí. Přála bych si, abychom tentokrát měli víc kuráže, než naši čelní politici. Aby vše nedopadlo jako v roce 1939, kdy naše židovské děti musel místo dobře vycvičené armády zachraňovat anglický bankovní úředník Nicholas Winton, který v sobě našel víc odvahy než náš prezident. Edvard Beneš dokázal zabránit mobilizaci naší armády, zlomit odhodlání statečných, kteří se chtěli bránit, aby pak sám uprchl do Anglie, kde pak jménem republiky v roce 1943 podepsal smlouvu se Stalinem.

Proto si vážím skutečných hrdinů. Pozoruji lidi kolem sebe a vidím jich spoustu. Znám lékaře, který pracuje na chirurgii, slouží noční, jezdí se záchrankou a dovolenou tráví na zahraničních misích, znám lidi, kteří vzdorují těžké nevyléčitelné chorobě, a přesto kolem šíří optimismus, znám lidi, kteří se ujali opuštěného dítěte, znám lidi, kteří od rána do večera tvrdě pracují a část vydělaných peněz posílají jiným lidem, kteří neměli v životě štěstí. Znám mladé lidi, kteří se nezištně věnují dětem na skautských schůzkách, nebo vedou sportovní oddíl. Znám lidi, kteří pomohou, když to druhý potřebuje. Zdá se vám to málo? Mně to připadá dost. To jsou lidé, které chci následovat. Ne zbabělce, ne pomstychtivé starce, ne bezskrupulosní pragmatiky, ne lidi, kteří šíří jen nenávist.

Pokud bychom si vážili takových lidí a ne zbabělců, jistě bychom se třicet let po sametové revoluci nebáli přijmout padesát syrských sirotků a vytvořili bychom jim tady bezpečný dočasný domov, podobně jako za války některé anglické rodiny našim dětem.

Mnozí lidé mne naplňují optimismem. Díky nim vím, že v nás ten potenciál dříme. Proto budu ve volbách volit nikoli marketingové superstar, ale spoluobčany, za které promlouvají jejich činy.

 

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Lenka Kozáková