Pod stromečkem jsem letos nalezla zajímavou knihu Rozhovory s C.G. Jungem. Inspirovala mne k tomuhle malému zamyšlení. Carl Gustav Jung zde v jedné pasáži hovoří o poválečném Německu, o svých pacientech a o tom, jak se jeho němečtí pacienti uzdravili pouze tehdy, když i ti, kteří se aktivně nepodíleli na hrůzách nacistického Německa, nebo byli dokonce vůči NSDAP v opozici, připustili svůj podíl viny a nesvalovali veškerou vinu na Stranu. Inspirovalo mne to k tomu, že jsem si představila český národ v roli Jungova pacienta. Co by asi tento terapeut řekl na naše současné počínání? Co by tento mnohými nepochopený a neuchopitelný mystik vyčetl z české duše? Domnívám se, že by na základě studia našeho současného jednání porozuměl našemu hlubokému problému. Nikdy jsme kriticky neanalyzovali naši nedávnou minulost, upadli jsme do podivného přesvědčení, že nikdo za nic nemohl, vše nařídila Strana, ostatní jen plnili příkazy, také hrůzy divokého odsunu Němců byly podle mnohých jen logickou odplatou za strašnou válku. Došli jsme k pragmatickému názoru, že udávání sousedů za války a za socialismu bylo pochopitelné a nutné, pokud jsme chtěli všichni bez problémů přežít. Hrdiny jsme moc nemilovali, válečné hrdiny, kteří bojovali po boku „špatných“ spojenců, jsme po roce 1948 rovnou poslali do kriminálu a do uranových dolů. Ale naše svědomí se nedá tak snadno ošálit, a tak se v nejtmavších bezesných nocích tam někde vzadu občas objeví bolestná vzpomínka na potupu tisíců českých, slovenských i německých vojáků, kteří byli v roce 1939 odhodlaní bojovat za naší svobodu a kterým tehdejší vrchní velitel ozbrojených sil nedovolil své rodiny a spoluobčany bránit. Tak zkušený lékař jako byl Jung by v našem kolektivním nevědomí jistě objevil i pocit obrovské křivdy a zrady související s Mnichovem. Asi by nám řekl, že místo odpuštění jsme z této křivdy učinili svou mantru a omluvu za vše špatné, čeho jsme se od té doby dopustili. Omluvili jsme si díky ní svou neschopnost bránit se Hitlerovi, odklon od Západu, který nás „podvedl“ i svůj poválečný příklon k barbarskému Východu. Abychom uchlácholili své svědomí, neustále jsme tuto mantru opakovali, až se stala naším národním archetypem. Carl Gustav Jung by nám možná řekl, že prvním krokem k uzdravení je pravdivé pojmenování všech těchto faktů, připuštění své viny, odpuštění ostatním a pak především sobě. Zatím připomínáme pacienta, který svou vinu odsouvá do nevědomí, který s adolescentní umanutostí revoltuje proti svým rodičům, sourozencům i sousedům, který umlčel své svědomí popíjením ruské vodky a četbou Švejka. Neurotického pacienta, který s poťouchlým a samolibým výrazem podvádí všechny autority a neuvědomuje si, že tím podvádí především sám sebe. Pacienta, který své nejlepší schopnosti a inteligenci utápí ve vymýšlení, jak by obelstil „ty nahoře“ a jak by našel skulinu v zákonech. Ve dnech, kdy je slunce vysoko na obloze, si tento člověk pochvaluje, jak je vychytralý, ale občas se probudí v noci zlým snem, který mu připomene, jak je vlastně malý a ubohý a jak svým počínáním ponižuje především sám sebe. Carl Gustav Jung, jak bylo jeho dobrým zvykem, by nás určitě nenechal na pospas naší beznaději. Řekl by nám, že se máme o co opřít, že máme ve své historické paměti spoustu velkých okamžiků, že se u nás dobře žilo, když jsme jako jedinci pěstovali velkorysost, odvahu a touhu objevovat pravdu. Možná by nám poradil, že bychom si měli podobně jasně jako Winston Churchill uvědomovat i to, čeho špatného jsme se dopustili. Tehdejší poslanec Winston Churchill křičel v onom, pro nás tak pohnutém, roce na Chamberlaina: „Vy, že jste zachránil mír, zradil jste maličké Československo. Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku.“ Spolu s ním bychom si měli říct: „Nebránili jsme v pravou chvíli naši svobodu a naše spoluobčany, vyhánění Němců nás bavilo, znárodnění nás lákalo, a tak jme na desetiletí zradili sami sebe a myšlenky, z kterých vzešlo Masarykovské Československo. Bohužel se z toho léčíme dodnes. Naděje tu ale je. Angličané svou hanbu přetavili ve vítězství tím, že si svou vinu uvědomili. Totéž můžeme udělat i my.

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Lenka Kozáková