Nedávno jsem s rodinou navštívila zoologickou zahradu ve Dvoře Králové. Hodně času jsme strávili před výběhem lidoopů. Bylo zajímavé sledovat rozdíly mezi chováním osamělého gorilího samce a tlupou šimpanzů. Parta šimpanzů vypadala spokojeně, s chutí pojídala laskominy od ošetřovatelů, radostně pobíhala po nepříliš prostorném výběhu, gestikulovala na návštěvníky, mladší šimpanzové se pošťuchovali. Naproti tomu osamělý gorilí samec se čas od času rozběhl proti skleněné stěně, která oddělovala jeho teritorium od zvědavých návštěvníků. Po agresivním výpadu pak zpravidla upadal do stavu zvláštní strnulosti a možná i smutku. Chvílemi kamsi zasněně hleděl. Najednou mě napadlo, že mu chybí lesnaté svahy jeho domoviny, volný prostor, toulky po zalesněných svazích hor, svoboda. Někteří zoologové varují před tím nekriticky přenášet lidské emoce a psychologii na zvířata. Ale přesně to se mi stalo. Najednou myšlenky plynuly do minulosti, do doby, kdy jsme nebyli autonomním státem, ale satelitem Sovětského Svazu. Do doby, kterou si někteří spoluobčané nepochopitelně idealizují. Do doby, kdy naše zem byla obehnaná ostnatým drátem a mladí muži byli během povinné vojenské služby konfrontováni s možností, že budou muset zastřelit své spoluobčany při tom, když prchali za svobodou.   Část lidí se tehdy chovala jako ta tlupa šimpanzů v zoo, byla spokojená i s omezeným prostorem, základní fyziologické potřeby byly ukojeny, potraviny levné, ty základní byly většinou k dispozici. Iluzorní pocit bezpečí vyměnili za divoké pláně, těžko dostupné vrcholy hor, hluboké lesy, vítr ve vlasech. Život v divočině není lehký, každý den může být bojem o přežití, musíte si něco ulovit, postarat se sami o sebe      i své potomky, není tu ošetřovatel, který vám každý den přináší potravu, anebo všemocný stát, který ví o každém vašem kroku. Někteří lidé v bývalém Československu připomínali zase onoho gorilího samce. Život v zemi obehnané drátem jim ke spokojenosti nestačil. Nestačilo jim mít najedené břicho, chodit do průvodů, vyvěšovat fangle na výročí, sledovat v televizi estrády povolené podpisem cenzora. Chtěli víc, chtěli mít na věci svůj názor, chtěli se věnovat práci, která je bavila, chtěli poslouchat muziku, která jim něco říkala, chtěli mluvit pravdu o naší minulosti, chtěli se sami starat o své živobytí, chtěli mít vlastní víru, ne oficiální vnucovanou víru v dialektický materialismus. Mnozí byli ochotni v cestě za svobodou podstoupit velká rizika. Někteří skončili v kriminále, jiní na šibenici. Dnes jako by se opět vracelo toto naše staré dilema. Máme zvolit pocit iluzorního bezpečí zabarikádovaní v teplém smrádku naší české kotliny, vlastenec vedle vlastence, neboť sem nikoho cizího nepustíme? Nikým nepochopeni, schouleni ve svých starých křivdách. Tak trochu skanzen uprostřed Evropy.  Alespoň do té doby, než se nás zase ujme slovanský bratr z Východu. Nebo se podobně jako naši západní spojenci po válce odvážíme do širého světa bez ohrad a drátů, i když tím budeme riskovat možné prohry a nebezpečí? Do světa svobodného, divokého a nespoutaného. Do světa dospělých lidí, kteří se dokážou postarat sami o sebe i o svou rodinu, nepotřebují k životu všemocný stát, regulace, dotace a kádrováky všeho druhu.

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Lenka Kozáková