Další politická ofenzíva sportovců s podporou hnutí Andreje Babiše…

Sportovní prostředí v Čechách a na Moravě je politickou silou, jaké žádná jiná politická nebo společenská struktura nemůže konkurovat. Mají celostátní manažerské zázemí od Prahy po Kotěhůlky, placené z veřejných rozpočtů. Za státní a obecní peníze si budují nové a nové sportovní areály, které mimo sportovišť mají také kanceláře a klubovny. Zde se velmi luxusně schůzuje, plánuje a chystají různé komunální i krajské volební programy a dotační projektové kreace. Hlavní disciplínou je skok na veřejný měšec.

Nedostižnými premianty jsou v tomto směru například pánové Jansta,  Pelta nebo Kejval. Byli, a někteří z nich stále jsou, nejvyššímu představiteli spolků a sdružení FAČR, ČOV a ČUS, které jsou vyšetřovány v souvislosti s machinacemi se státními dotacemi v řádech desítek až stovek milionů korun. Aktuálně policisté prošetřují, za jakých okolností loni v květnu tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) schválila výjimku pro vyplacení 76 milionů korun Českému olympijskému výboru (ČOV). Dle zveřejněných informací přitom ČOV jako spolek nemá žádnou individuální členskou základnu; jedná se tedy o ryze byrokratickou instituci. Není divu, že pánové z Českého olympijského výboru a České unie sportu si jdou vzájemně po krku. A nedá se říci, že by jejich „sportovní klání“ vonělo zrovna po fialkách… S nějakým zdravým životním stylem to vše má pramálo společného. Mimochodem; většina sportující veřejnosti si vlastní výdaje na sportování platí ze svého a nepotřebuje k tomu žádné manažery ani svazové funkcionáře.

Sport si vzal za své také úřadující premiér Ing. Babiš ve vizionářském díle O čem sním, když náhodou spím: „Trenéra pro každé dítě, sportovní halu do každé obce, kluziště, hřiště.“  Může sportovcům předat neocenitelné znalosti: „Babišovi pomohly zkušenosti nabrané během let strávených v Maroku (…) Mezi ně patřilo i poznání, že sport pomáhá navazovat důležité známosti. (…) Na tenis vsadil po založení Agrofertu také v Čechách. Posloužil mu jako kontaktní platforma do nejvyšších pater byznysu a politiky.“ (Babiš – Příběh oligarchy, str. 37, autor Tomáš Pergler.)

Podle vládního zmocněnce pro sport (poslance za hnutí ANO) Milana Hniličky platí plán osamostatnit financování sportu přes speciální agenturu. Bývalý hokejový brankář Hnilička by si přál, aby příslušný zákon byl účinný nejpozději od roku 2020.

Další sněmovní poslanec sportovců z ODS a bývalý skokan na lyžích Jakub Janda jde ve svých plánech ještě dál. Chce rovnou ministerstvo pro sport, k němuž by ovšem „přilepil“ ještě kulturu a cestovní ruch. „Jsem sice pravicový politik, a obecně proto nejsem příznivcem vzniku dalších institucí, ale zrovna sport by si, myslím, vlastní ministerstvo spojené s oblastmi kultury a cestovního ruchu, zasloužil,“ říká Janda.

Jakpak by asi kultura a cestovní ruch odolávaly roky trénovaným ostrým loktům sportovních lobbistů a bafuňářů formátu Pelty, Jansty a řady dalších činovníků sportovního prostředí? Už nyní sport bez ostychu bere druhý největší díl peněz ze státních dotací pro neziskovky (28,5%). Další stovky milionů mu jdou současně z rozpočtů krajů, měst a obcí. Proč by měli mít sportovci nějaké zábrany při „oholení“ kultury? Jsme svědky narůstající expanze státem preferované a masivně finančně dotované zájmové aktivity, přičemž se nenajdou jiné příklady tak společensky neodpovědného chování, jako je tomu u manažerských a servisních organizací sportu.

Sportovní věrchuška mnohokrát dokázala, že se umí domluvit s partajemi, které jsou zrovna u vládního kormidla – a pak si zařídit věci podle svého. Jejich cíl není o nic skromnější, než získat pro sebe jedno procento HDP, což je 50 miliard korun. To je pětkrát víc, než má ministerstvo kultury. A mohlo by to být „vbrzku“ třeba i tolik, co se plánuje na naši armádu. To jsou ta cílová dvě procenta HDP, o nichž mluví Vlastimil Sehnal, představitel hnutí Sportovci pro společnost.
Zdroj:
http://www.ceskatelevize Vlastimil Sehnal pro sport chceme padesat
miliard

Veřejnost je zatím jen bezmocným divákem, protože podpora sportu nemá stanovené žádné racionální a společensky únosné mantinely. Platný zákon o podpoře sportu je bianco šekem pro vysávání rozpočtů na úrovni krajů, měst a obcí. Pokud sportovci najdou tentokrát společnou řeč s hnutím ANO (účel světí prostředky) a zákon o podpoře sportu ještě „vylepší“, mohli by možná dohnat i výdaje na armádu. Přičteme-li k tomu investice a finance z komunálních a krajských rozpočtů, mohli by v budoucnu armádu snad i trumfnout.

Nelze než souhlasit s názory ekonomky Markéty Šichařové, jež zveřejnila ve svém pojednání 23. února 2018: „Proč si k čertu někdo myslí, že zrovna sport by měl být tím jediným druhem zábavy či profese, který by měli hradit všichni daňoví poplatníci?“
Zdroj:
http://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=650660

Důležité letošní finále se odehraje už za několik dní – při komunálních volbách do zastupitelstev a volbách senátních. Fotbalové a hokejové kluby a podobné „firmy“ prosperitu ani bezpečnost měst a obcí nezajistí. Většina z nich myslí pouze na veřejné financování, které jim přináší pohodlný život a minimální zodpovědnost vůči občanům. Jejich prohraná sportovní utkání si vždycky odůvodní nějakými nepravděpodobnými důvody.

Ignorujme proto jejich falešnou politickou nabídku. Nevolme kandidáty, které v obcích a městech vyslalo účelově zpolitizované sportovní prostředí.

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Pavel Vodička
Pavel Vodička