V poslední době se všechny strany, jejíž zástupci na nás pravidelně útočí ráznými frázemi z televize, zaklínají svými demokratickými postoji, nejčastěji reprezentovanými zastáváním se referenda v tom, či onom podání a rozsahu. Trošku mi to připomíná moje školní léta, kdy jsme jakožto ještě ukáznění chlapci a děvčata vymýšleli stále roztodivnější způsoby, jak zaujmout paní učitelku Langerovou. Tu aby nás vyvolala, nevyvolala, případně abychom se zavděčili spolužákům, kteří s každým dalším nápadem (tedy volovinou) projevovali svůj vděk hlasitým řičením, smíchem a někdy také údery do zad, které signalizovali, že tohle se jako fakt povedlo. Jaká to paralela s tím, co dnes a denně vidíme ve sdělovacích prostředcích. Tam se taky, chlapci a děvčata, často již obdařeni šedivou kšticí, stále předhánějí v tom, jak se lépe zavděčit nám, masám visících jim na rtech. Ono ostatně, pokud by se dohadovali o tom, kdo na pana předsedu při interpelaci hodí houbou, nebo kdo se co nejhlasitěji „překotí“ na židli, asi by to bylo i zajímavé a třeba i úsměvné. Trošku potíž je ale v tom, že tito pánové a tyto dámy rozhodují o věcech pro společnost přeci jen důležitějších.

V poslední době si často berou do úst referendum, ať už takové, nebo onaké. Je to módní, je to hit. Lid na to slyší. Nejhlasitějším propagátorem instituce referenda je náš nejčeštější japonec na světě, pan Okamura. Téma referenda mu stačilo (spolu s doznívajícím tématem migrace, ale o tom jindy) k tomu, aby z prasátka státního rozpočtu vycinkal 150mega, získal značný podíl v poslanecké sněmovně a tím i vliv a samozřejmě také určitou mediální pozornost. Proč ale zrovna referendum? Říkám si, že je to asi takový trend současné doby. Na společnost se tlačí stále nové a nové regulace. Smí se to a tamto, ale tohle co jsme dřív dělali, už nemůžeme atd. Prostě všude samá regulace, pruda. Tak třeba, dřív jsme dělali doma zabíjačky sami, asi tak tisíc let, než přišel někdo a řekl, že na to musí být řezník, nebo to musí být aspoň pod dohledem… Nebo že bych plesknul kolegyni po zadku? Před pár lety bych dostal facku, nebo cudný úsměv, možná nějaké ostřejší slovo na mou adresu… a dnes? Metoo!!! Regulace, regulace, regulace. Začínáme být sešněrováni víc a víc a proto, pokud někdo přijde s referendem, tedy nástrojem, který vrátí rozhodování do rukou lidu, sklízí ovace.

Ale je to opravdu tak? Je to skutečně nástroj pro lidi? Je opravdu referendum demokratické? Možná banální otázka, ale odpověď nemusí být tak jednoduchá, jak to na první pohled vypadá. Vždyť co je to demokracie, co je to demokratické smýšlení? Ne všechny věci lze vysvětlit prostým překladem v tomto případě notoricky známým jako „vláda lidu“. Vždyť vládou lidu se zaklínal soudruh Hitler i vůdce Stalin, vždy šlo o lid, vždy to měl být lid, kdo převezme moc. Jak to skončilo v obou případech, víme. Demokracie je přeci víc. Demokracie je myšlenka, je to diskuse, dokonce neustálá diskuse. To je ostatně její největší výhoda, ale i slabina. Demokracie není dokonalá, ale je v každém z nás, věřím tomu. Tím je i zranitelná. Vyjadřuje svobodu ducha a mysli, ale svým rozsahem dokáže tuto svobodu brát. Vše záleží na tom, jak s ní dokážeme zacházet, jak si jí chceme vykládat a jakou tu demokracii skutečně chceme.

Pokud je to ale tak, je referendum opravdu nástrojem demokratickým? Obávám se, že více NE, než ano. Referendum má zásadní problém v tom, že neumožňuje diskusi. Umožňuje jen ANO a NE. Není v něm prostor pro „ano, ALE…“, nebo ne, ALE…“. Někdy se nám může zdát, že demokracie je pomalá, neúčinná a možná proto je dnes referendum, v tak zrychlené době, tolik atraktivní. Umožňuje rychlé řešení, prostě ano, ne a nazdar bazar. Ale opravdu to tak chceme? Chápu, že diskuse v parlamentu, které můžeme sledovat v TV jsou úmorné, nejen pro diváka, ale samozřejmě i pro přímé účastníky. Myslím ale, že nakonec můžeme být vděční za tyto diskuse, protože to znamená, že se stále ještě vyhýbáme těm jednoduchým řešením, tak charakteristickým pro vládu lidu v diktaturách. Ač je to pruda.  Volíme si přece naše zástupce do sněmovny kvůli tomu, aby se diskuse vedla. Aby každý názorový proud ve společnosti byl slyšet. Diskutovat o něm a zapracovávat ho do schvalovaných řešení. Sněmovna není od toho, aby rozhodovala jako jeden muž, či žena. Je to plénum nás všech, jsou to pánové a dámy, kteří mají mandát zastupovat nás v těchto diskusích. Ve dvoustech, resp. jedenaosmdesáti se přeci jen diskutuje efektivněji, než v deseti milionech.  Proto prosím, respektujme sněmovnu, respektujme sebe a naše zástupce, když už jsme si je zvolili. Referendum ze své podstaty sněmovnu nemůže nahradit, ani suplovat. V demokratické společnosti ne. Pro samosprávu se jistě jedná o užitečný nástroj, přeci jen, jestli postavit čističku odpadních vod, na to se dá odpovědět vcelku jednoznačně, může se vést diskuse v rámci komunity. Ale vystoupit z EU? Otázka, která se dotkne nás všech? Přeci nemůžeme o takto zásadní otázce rozhodovat jak ve středověké aréně, prstem buď nahoru, nebo dolu. Buďme demokratičtí, buďme svobodní.  Středověk snad již skončil nebo ne?

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Jiří Pichrt
Jiří Pichrt