Život je změna – i priorit. Je říjen 1988.Praha je malé velkoměsto – z hlediska cestovního ruchu  sice nejvyhledávanější v republice, ale má problém.Všeobjímající socialistické plánované hospodářství jaksi nepočítalo s tím, že počet turistů ze zahraničí bude stoupat,jak lidé v okolních státech,postižených hnilobou kapitalizmu bohatnou.Praze zoufale chybí ubytovací kapacity a už i oficiální komunistický tisk musel přiznat, že kdyby byly,mohlo město navštívit o 100 000 turistů ročně více.Jenomže pár Interhotelů i hotelů „vhodných“pro cizince je jako kapka v moři.Hlad po cizincích nemůžou uspokojit hordy turistů ze Sovětského svazu. Jsou tady oficiálně za poznáním spřátelené země, ve skutečnosti jen proto, aby skupovali koberce, lustry a vůbec spotřební zboží, o jakém se jim v komunistickém ráji ani nezdálo.

My, pracovníci pohostinství zoufale čekáme, jako hladový lovec na zvěř, na každého valutového cizince. Jsme schopni a ochotni zajistit za dolary a západoněmecké marky i služby a věci, které v oficiálních nabídkách vůbec nefigurují. Každý takový host má v každém pražském hotelu či hospodě privilegium všemocného. Navíc má naše republika mezi nimi pověst nejlacinější jídelny Evropy – za jídla a nápoje i všechny pohostinské služby ve stejné kvalitě, by doma museli zaplatit někdy až 3x více. U nás se i člověk, který se doma považoval za chudého může za stejný peníz považovat za boháče. Střih.

Je říjen 2018. Procházím  Malou stranou, nejvyhledávanější lokalitou města. Potkávám tady lidi doslova z celého světa,jsou ubytováni v hotelech a penzionech nejrůznějších kategorií a tedy nejrůznější úrovně. O víkendu máme komunální volby, na mnoha místech vidím transparenty politických stran a uskupení.Všechny se snaží  přinejmenším spolurozhodovat o životě v našem městě. A pak to uvidím:nad hlavami stovek lidí, stojících ve frontě na jednu turistickou atrakci. Transparent, který vybízí, aby volič volil konkrétní stranu, protože…“My, občané Prahy 1 jsme tady doma, turisté NE.“Můžu souhlasit, nemusím souhlasit, ale chápu. Protože vím, že život je změna. A je to dobře.Protože – když jsem kdysi jako mladý muž chodil s kočárkem a svými dětmi touto ulicí na procházku, ani jsem nedoufal, že se nějaké změny dožiju.Nejsem chudák, ale ani žádný milionář.A přesto se – s dovolením, dámy a pánové, považuji za boháče.

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Ján Urban