Čeští vojáci v zahraničích misích si nezaslouží, aby o nich některé pochybné osoby psaly, že jde o „žoldáky“. Také není pravda, že hájí cizí a nikoli naše zájmy. Je potřeba si to připomenout právě ve chvíli, kdy další naši vojáci v daleké cizině padli.
Žoldák je někdo, kdo si navlékne uniformu a je mu jedno, čí je. Je prostě placen a tak mu ukáží směr a cíl a on pálí. Když mu zaplatí někdo jiný, vezme si jinou uniformu a pálí na někoho jiného. Tohle naši vojáci nejsou.
Můžeme se samozřejmě ptát, jaké zájmy máme v zemích, jako je Afghánistán, Irák a dalších. Je dobré si všimnout, že na rozdíl třeba od invazí bývalého Sovětského svazu a dnešního Ruska, proběhly zásahy v zemích, kde předtím vládly kruté ditatury, třeba Saddáma Husajna v Iráku, Talibánu v Afghánistánu. Složitost tamních poměrů a kultur má za následek, že je tam těžší udržet mír, než vyhrát válku.
Dělící linie je ale celkem jasná. Naši vojáci stojí na správné straně, ačkoliv je to strana často komplikovaná, s lidmi více či méně pochybnými, zdivočelými dlouhými konflikty a nesvobodou. Kdyby Američané věděli, jak se věci vyvinou v Iráku, možná by Saddáma sesadili jinak, nerozpustili tamní armádu, aby její důstojníci nepřeběhli k radikálním skupinám, neopřeli by se o lidi, kteří nebyli schopní situaci zvládnout a sledovali jen skupinové zájmy. Je ale pravda, že hřbitovní (často doslova) klid a mír v diktaturách je klamný a chaos by nastal po odchodu vládců tak jako tak. Je to jen otázka času. Viděli jsme to na bývalé Jugoslávii, kde Tita také nesesadilo žádné spiknutí a pokojně zemřel a stejně to skončilo sledem krutých válek a čistek.
Je celkem poučné se podívat, kdo vystupuje proti našim zahraničním misím. Různí pseudovlastenci, co vzhlížejí k Rusku, které pravidelně vpadává do zemí, kde jsou svobodnější poměry, než v Rusku samém. K Rusku, které drží u moci krvavého diktátora Asada, protože chce mít v zemi svou vojenskou přítomnost a dodávat si tak sebevědomí, když už jinak není čím.
Našim vojákům vděčíme za to, že už nikdo nemůže říci, že Češi nikde nikdy nebojovali, že jsou Švejci a bojí se. Čechoslováci (Češi i Slováci) bojovali statečně jako legionáři i vojáci císaře pána, máme naše piloty v Anglii a Kubiše a Gabčíka, domácí odboj. Nebylo jich málo. Stáli a stojí na straně svobody, jakkoli to zní pateticky, svobody, která se vybojovává složitě, s mnoha zákruty a komplikacemi, ale jinak to nejde. My, co bychom se sotva do něčeho trefili vzduchovkou na tři metry, máme naše vojáky aspoň podpořit, aby věděli, že za nimi stojíme.