Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé osobnosti, aby napsaly svůj názor na to, jak se 20. století podepsalo na tom, jak žijeme a volíme v roce 2018. Přinášíme text politického geografa Michaela Romancova.

Když  se  v prosinci 1935 Tomáš Garrigue Masaryk rozhodl vzdát prezidentského úřadu, pronesl krátký abdikační projev. „Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen prezidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti…“ 

Masaryk dobře věděl, že jeden z ideálů, z nichž se Republika Československá zrodila, bylo právo na sebeurčení národů. Ponechme teď stranou otázku, jak moc se soužití mnoha etnik v Československu (ne)povedlo a kdo či co za to může a soustřeďme se na klíčový fenomén ideálu, ze kterého republika vzešla, na ideál, který do evropské praktické politiky vnesli dva neevropští aktéři, Lenin a Wilson.

Motivace vůdce ruských bolševiků byla v zásadě jednoduchá. Lenin chtěl Rusko použít jako „otýpku chrastí“ k roznícení plamene světové proletářské revoluce a k tomuto účelu byl ochoten použít všechny dostupné prostředky. Zdůraznit zjevný problém nerovného zacházení s příslušníky různých etnik v Rusku, ale právě tak třeba v Rakousku-Uhersku mohlo být pro nastartování všeobecného rozvratu velice účinné. A bylo.

[ctete postid=“181453″ title=“Kam směřuje naše cesta? Možná přijde i Putinův místodržící“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2017/11/KMB6964-385×230.jpg“ excerpt=“Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé “ permalink=“http://forum24.cz/kam-smeruje-nase-cesta-mozna-prijde-i-putinuv-mistodrzici/“]181453[/ctete]

Dlužno ještě podotknout, že s výjimkou Finů, kteří však zaplatili strašlivou cenu, nakonec všichni ti, kterým bolševici umožnili získat vlastní státy či nějakou formu autonomie v rámci SSSR, nakonec skončili pod tvrdou pěstí Moskvy.

U Wilsona byla situace složitější. Americký prezident rozhodně byl idealista, ale zároveň sledoval ekonomické a další zájmy Spojených států, což se skvěle odráží právě ve znění jeho 14 bodů. Navzdory u nás dosud tradované představě, že vznik Československa byl jednou z priorit, tomu tak nebylo. Právo národů Rakouska-Uherska na autonomii, aniž by bylo konkrétně specifikováno jakou, bylo uvedeno až v desátém bodě ze čtrnácti. Jistě není třeba velkého důvtipu k tomu, aby si kdokoli uvědomil, že priority byly obsaženy v bodech s podstatně nižším číslem, než je desítka.

Kdokoli slavný dokument vezme do ruky, rychle zjistí, že USA chtěly především stabilizovat světový systém, respektive ho změnit tak, aby v něm následně mohly úspěšně nabízet své zboží a kapitál. Svoboda mořeplavby, obsažená v bodu č. 2, odstranění překážek mezinárodního obchodu v č. 3, omezení zbrojení v č. 4  a konečně vyřešení koloniální otázky v č. 5 byly podstatné. Zbytek se týkal buď relativně podružných konkrétních záležitostí v Evropě, kde bylo třeba ukončit válku a nějak ošetřit nastavení míru, nebo rýsoval chimérickou normativní vizi budoucnosti, kde si všichni budou rovni…

[ctete postid=“181000″ title=“Jaké jsou národní zkušenosti z let 1918–2018. Proč si Češi volí Zemana a Babiše?“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2016/02/Alexandr-Vondra-385×230.jpg“ excerpt=“Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé “ permalink=“http://forum24.cz/jake-jsou-narodni-zkusenosti-z-let-1918-2018-proc-si-cesi-voli-zemana-a-babise/“]181000[/ctete]

Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko a Československo vznikly zcela na základě uplatnění práva na sebeurčení, teritoria Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Rumunska a Řecka byly na základě tohoto práva zásadně rozšířeny. To všechno byly tzv. nástupnické státy, které se momentálně hřály na výsluní, zatímco Rakousko a Maďarsko se staly státy tzv. zbytkovými a Německo, Bulharsko a Turecko doznaly podstatných teritoriálních ztrát. Pás států táhnoucích se od Finska po Rumunsko byl označen za tzv. Cordon Sanitaire, který měl za prvé izolovat bolševismem nakažené Rusko od Evropy, za druhé vytvořit bariéru účinně oddělující surovinově hladové Německo od surovinově bohatého Ruska. Nikoli právo na sebeurčení či demokracie, ale vojensko-bezpečnostní, respektive geopolitická role. To bylo to, co v prostoru, kde leželo Československo, zajímalo vítězné mocnosti. V první řadě Francii, která s většinou států ve středoevropském prostoru navázala intenzívní diplomatické, vojenské a ekonomické vztahy, ale i vůči Evropě tradičně laxní Británii.

Francie snila o vedoucím postavení na kontinentě a po většinu dvacátých let nic nenaznačovalo, že by sen nebyl skutečností. Rusko se zhroutilo v občanské válce a nově vzniklý bolševický stát byl izolován, Německo bylo pokořeno a svázáno omezeními versailleské smlouvy, Rakousko-Uhersko a osmanská říše se rozpadly, USA se z Evropy stáhly a na Japonsku nezáleželo. Británie si hleděla impéria a těžiště zájmů Itálie leželo ve východním Středomoří a v Africe.

Za této situace není divu, že československé elity vnímaly právě Francii jako hlavního partnera, včetně oblasti bezpečnostní. Praha jako hlavní vojensko-bezpečnostní hrozbu identifikovala pokusy o obnovu zaniklého mocnářství, respektive zpochybnění poválečných hranic. Proto iniciovala a do praxe uvedla – a dosud se jedná o jedinou úspěšnou aktivitu tohoto typu v našich dějinách, tzv. Malou dohodu. Spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií mohlo efektivně odstrašit Maďary, ale jinak, jak jsme se později bolestivě přesvědčili, nebylo k ničemu. Nárůst moci Německa a Sovětského svazu, neschopnost a neochota dohodnout se s Polskem a mocenský ústup Francie, ovlivněný zejména tamější permanentní politickou krizí, nakonec vedly k Mnichovu a rozbití zbytku republiky v březnu 1939. Zjevný příklon většiny německy mluvícího obyvatelstva k Hitlerovi, ale i vznik Slovenského štátu asi neumožňují jinou interpretaci, než že se jeden z klíčových ideálů, na nichž republika měla spočívat, nepodařilo plnohodnotně prosadit. Otázkou je, nakolik by to bylo důležité, kdyby Francie, připomeňme, že s Británií ČSR v tu dobu žádnou bezpečnostní smlouvu neměla, dodržela své závazky.

Po druhé světové válce bylo Československo – první oběť nacistického Německa, z větší části osvobozeno Rudou armádou a obnoveno v předválečných hranicích. Tedy až na tzv. Podkarpatskou Rus, která se na základě „projevu svobodné vůle“ tamějšího obyvatelstva, stala součástí SSSR, respektive tehdejší Ukrajinské SSR. Zatímco Mnichov byl „o nás, bez nás“, tak tohle byl první příkaz z Moskvy, který jsme bez reptání splnili. Připočteme-li k tomu souhlas s vykleštěním politického systému, když prezident Beneš odsouhlasil Košický vládní program a vznik systému vlády tzv. Národní fronty, je až zarážející, že komunisté Benešem prosazovanou představu o mostu mezi východem a západem hodili přes palubu, a převzali moc, až v únoru 1948.

[ctete postid=“180754″ title=“Svobodná nesvobodná země“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2017/12/Uhde-2-385×230.jpg“ excerpt=“Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé “ permalink=“http://forum24.cz/svobodna-nesvobodna-zeme/“]180754[/ctete]

Stali jsme se pevně integrovanou součástí sovětského bloku. Československo sice formálně zachovávalo zdání kontinuity, například se nezměnila státní vlajka a v čele státu formálně stál prezident, jak ještě v roce 1985 v interview pro časopis Der Spiegel neopomněl zdůrazňovat Vasil Biľak, ale o všem podstatném se rozhodovalo v Moskvě, která místní komunisty používala jen jako převodové ústrojí. V plné nahotě se to projevilo v srpnu 1968, kdy navzdory zoufalému ujišťování Prahy, že nechceme opustit Varšavskou smlouvu nebo RVHP, neboť jsme se poučili z maďarských chyb, přišel sovětský zásah.

K další podstatné změně došlo po roce 1989. Těžko říci, co jsme si sami vybojovali, co jsme vlastně (ne)chtěli a s čím jsme se, jak se říká, svezli. Roku 1999 jsme vstoupili do NATO a zdálo se nám, že tím je ne příliš šťastný příběh 20. století uzavřen. Začátek roku 2018 ukazuje, že tomu tak být nemusí. Třikrát, v letech 1938, 1948 a 1968 jsme se stali obětí vlastních chyb a vnějších faktorů, které byly objektivně silnější. V jednom každém případě však byl vnější tlak „efektivně“ posílen tím, že jsme sice měli, tedy až na 1968, demokracii, ale silně se nedostávalo demokratů. Mnohem dříve, než se do Evropy díky ruské agresi vůči Ukrajině opět vrátila válka, jako způsob komunikace v mezinárodních vztazích, se z řad české politické reprezentace začalo ozývat, že se ve strukturách, jejichž jsme členem, vrací ono „o nás, bez nás“. Důkaz nepřinesli žádný, což není překvapivé, neboť komunikovat v těchto strukturách možné je, ale když se přesně podle tohoto mustru zachovalo Rusko, začali vyzývat k respektu síly. Ještě nemají navrch, ale taková ignorace naší dějinné zkušenosti je na výsost varující. Uskupení, jichž jsme součástí, jsou právě tak silná, jak silný, respektive slabý, je jejich nejslabší článek. Dělejme vše proto, abychom jím nebyli my.

V této složité době, 100 let od vzniku Československa, potřebujeme nezávislá média. Pomozte nám přinášet svobodné informace a předplaťte si Revue FORUM ZDE!