Zpěvák Ivan Hlas aktuálně stále velmi často vystupuje a i dnes po něm spousta lidí chce, aby hrál staré známe hity: a jeho to těší. Stejně jako psaní nových písní nebo povídek. V rozhovoru pro deník FORUM 24 ale hovoří také o aktuální politické situaci nebo o tom, co ho naučil Václav Havel.

Aktuálně často vystupujete s Triem ve složení vy, Norbi Kovács a Olin Nejezchleba. Jaké to je, když se sejdou takto silné osobnosti?

Říká se ledacos o více kohoutech na jednom smetišti. Znám mnoho případů, kdy se opravdu skvělé osobnosti vůbec nemohly dohodnout a hraní bylo potom zvláštní. Nám tohle opravdu nehrozí, je to štěstí, ale nějakým způsobem se umíme spojit do celku. A to vážně na mrknutí oka každého z nás. Pro mě je hraní s Norbim a Olinem také velká škola a navíc máme mnoho osobních iniciativ, takže není čas na nudu. Je to radost.

Vaší poslední deskou je album Krásnej dar. Jak vznikala?

Album Krásnej dar vzniklo vlastně na objednávku. Z firmy, kde jsme natočili Vítr ve vlasech se ozvali velice brzy s přáním nahrát něco zvláštního. Tak jsem se nechal přemluvit a vybral jsem starší písničky, takové, kterých mi bylo líto. Ne kvůli tomu, že by byly nedostatečné, spíš naopak, ale nějakým způsobem trochu zapadly. Jsou to velice komorní písničky, Norbi jim ušil nové košilky a musím říct, že jim to sluší. A název alba je názvem jedné z písniček.

Vydal jste také knihu svých textů Miláčku, vrať se. Dá se v textech nalézt něco, co je propojuje?

Považuji za obrovskou výhodu a štěstí, že jsem oslovován, abych něco udělal. Neumím chodit se svojí prací a nabízet, to mně nikdy nešlo. A tak, když se mi čas od času ozve můj vydavatel Lubor Maťa (můj vydavatel, už mi vydal jednu knížku Za barevným sklem), jsem nadšen. Tentokrát prý, když se loudám s povídkami, bychom mohli udělat hezkou knížečku textů. To se mi moc líbilo, ale hned jsem se zarazil. Vybrat z těch asi tři sta padesáti písniček bude problém. A potom mě napadlo, že tam dám jenom ty texty, které si pamatuji z hlavy. Vyšlo mi to na šedesát dva, jeden jsem přidal, až když jsem si přečetl dojemný doslov Václava Kopty. Ta knížečka je opravdu hezká a voní hlavně ilustracemi kamaráda Boba Hochmana. Jsou tam samé ženy a Bob je umí. A název je podle jednoho staršího blues.

Na vašich koncertech lidé určitě často vyžadují staré známé hity. Baví vás je stále ještě hrát?

Baví, nebaví, považuji za štěstí, že nějaké jsou. A i když uběhlo hodně času a přišlo plno nových písniček, když za vámi o přestávce přijde sedmiletý kluk, zatahá vás za nohavici a povídá, že by rád Na kolena, tak to vždycky dáte. Je to pocta, Šakalí léta vznikla před dvaceti pěti lety. A děje se to často, jen těm dětem je různě. Mám rád jejich rodiče.

Před několika měsíci zemřel Petr Šabach, který napsal předlohu k muzikálu Šakalí léta. Jak na něj vzpomínáte?

To je smutný. Mám v životě pár lidí, u kterých jsem se nesmířil s tím, že je už na tomhle světě nepotkám. A Péťa je nejčerstvější z nich. Já jsem ani nevěděl, že je takhle nemocen. My jsme byli velkými kamarády, ale ne těmi každodenními. Zato když jsme se sešli, tak to stálo za to. Bylo toho tolik co probrat, vymyslet, čemu se řezat smíchy, na co zanadávat. Tam vždycky nepříjemně fungoval čas. Když jsem například volal domů, že jsem potkal Péťu a že se chvilku zdržím, bylo mi řečeno mou ženou Kačenkou, ať pozdravuju a pozítří je středa. To samé Péťova Andulka. Ale respektovaly naše přátelství a měli jsme se rádi. My jsme přitom všem s Péťou i leccos vymysleli. A teď ta rána. Říká se, že se po čase ten člověk na cestě s vámi přijde ve snu rozloučit. Zdálo se mi, jak stojím v Dejvicích před nějakou hospodou. Měli ještě zavřeno, na ulici bylo hnusně, pršelo a foukalo. Najednou zpoza rohu vyšel Péťa a povídá, proč nejdu dovnitř. Říkám, že je ještě moc brzo, a on povídá, že už je dávno otevřeno, že to sám zařídil, aby nám nebyla zima. Sen, který byl velice konkrétní, se s prvním přípitkem rozplynul. Tak nevím, jestli to bylo ono rozloučení. Je tady někde s námi.

Ve svých písních zmiňujete prezidenta Václava Havla – například jako náčelníka. Co myslíte, chybí nám dnes?

„Ve vlasech tu mám, smutnou zprávu od těch ptáků, náčelník tiše sbalil stan a pak vešel do oblaku.” Psal jsem jednou takovou hodně smutnou písničku. Bylo to uprostřed noci, všichni už spali. A najednou jsem si vzpomněl na Václava Havla. To je na dlouhé povídání, do písničky jsem dal jeho přezdívku z Trutnovského festivalu Velký náčelník. Nechal jsem jenom náčelníka, myslím, že by s tím souhlasil. Písnička se tiše líhla a já jsem vzpomínal na chvíle štěstí, kdy jsem se s náčelníkem potkal. A bylo toho dost, co si zapamatovat. Co dál předávat a učit. Učit se hlavně pokoře a přitom umět rozhodnout, nepředstírat zájem o druhé, ale vážně se zajímat. Umět se pobavit i v sešněrované době. Bylo toho hodně, co dělal velice zaníceně. A myslím, že je tu málo lidí, kteří by se pro svůj názor nechali zavřít do vězení. I když stačilo odvolat. Prostě a jasně, jsem stejný idealista, jako byl on, a nemyslím si, že je to špatně.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že jste pravdoláskař, protože nevíte, proč byste měl být lžinenávista. Platí to stále? Co si myslíte o tom, jak se slova pravda a láska náhle stala nadávkou?

To úzce souvisí. Víte, já jsem sice idealista, ale lidi si nijak neidealizuji. Takže když je ta doba, kdy se každý může vyslovit jak chce, ukazuje to na určitou kulturu. Já si pořád myslím, že (i kdyby to nebyl citát) normální pravda a normální láska by měla zkusit vítězit nad normální lží a normální nenávistí. V normálním životě. A ještě k té kultuře, dostal jsem od někoho neznámého vyznamenání. Pro účast a vystoupení při příležitosti odhalení lavičky Václava Havla na Malé Straně mě tento zajisté pokorný člověk nazval pravdoláskařským čur*kem. Velké vyznamenání a vypadá ještě lépe, když si odmyslíme všechny ty politické věci a kola okolo a necháme jenom kluky a holky.

Před několika lety jste se ostře vyjádřil i k Andreji Babišovi s tím, že potřebuje psychiatra. Stále si to myslíte? Jak se na současnou politickou situaci celkově díváte?

Vím přesně, kde jsem to řekl, a je to už docela dávno. Byl jsem hostem Těžkýho pokondra  na Frekvenci 1, součástí rozhovoru byl takový rychlý výslech. Museli jste okamžitě zkratkovitě odpovídat na položenou otázku. Takže po klasických – nejoblíbenější barva, jídlo atp., padla otázka Andrej Babiš. Já jsem toho člověka viděl náhodou předtím v televizi v pořadu paní Jílkové. Úžasná žumpa. No, už existují větší. Mám jednu nevýhodu, jako amatérský psycholog umím většinou odhadnout lidi. A tahle nová tvář mě zaujala. Něco tam nebylo v pořádku. Pak mi to došlo, tenhle člověk hraje jenom na sebe. Bez skrupulí a tvrdě. Jaká pravda a láska, to nic nesype. A tak jsem v tom pořadu vyhrknul, že je to případ pro psychiatra. Myslím si to čím dál víc. Představte si, jak před mnoha a mnoha lety hraje malý Andrej kuličky s klukem ze sousedství. Má jenom hliněné, zato kluk vlastní zářivou duhovou skleněnku. A ta všechno vyhrává. Andrej po ní touží. Už mu docházejí hliněnky. Vymyslí plán a mezi hrou navrhne, že by si mohli zahrát trochu jinak. Něco jako naopak. Něco jako žravou dámu. Že kdo vyhraje, by vlastně prohrál. Kluk nesoustředěně souhlasí, skleněnka vyhraje, ale podle Andreje prohraje. A tak má vyhrávací kuličku v kapse a kluk jenom kulí oči. Po nějakém čase, kdy Andrej obehraje skoro všechny děti v okolí, vyrazí do světa. Nebojí se, má přece vyhrávací skleněnku v kapse. No a na své pouti došel až k nám.

Na co nového se od vás mohou vaši fanoušci v letošním roce těšit? 

Nových věcí je vždycky dost, na většinu se těším. Hlavně s muzikou. My jsme s kluky na celoživotní barevný šňůře, tak tohle si užíváme, připravuju s Marcelou Titzelovou knížku, takový nezávazný povídání o životě, Norbi si chystá desku k padesátinám, Olinova sólová se taky dobře prodává, takže radost. Nedávno jsme se bavili v autě a zjistili, že spolu hrajeme už patnáct let. A to by chtělo nějakou zvláštnost. Takže na podzim začneme jezdit s programem, který se bude originálně jmenovat „ Patnáct let spolu.“

Napadá vás něco, co byste ve svém životě označil za „krásnej dar“?

Krásných darů je plno, asi je potřeba pořádně koukat. A pro mě? Když si jdu lehnout  usínám a cítím, že je všechno v pořádku. Tenhle pocit mi chrání moji nejbližší, muzika, spoluhráči, kamarádi a kamarádky, lidi s pozitivním myšlením. A já jim moc děkuji, protože cítím, že se na naši křehkou harmonii valí něco opravdu ošklivého. Krásnej dar je i umění proti tomu válčit. Duhová kulička je blíž, než si myslíme.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Johana Hovorková
Johana Hovorková
Hlavní editorka deníku FORUM 24
Další články autora