Všímají si nás ve světě. Pokud nejde o sportovce a vědce a další podobné osobnosti, ale o politiku, je to spíš malér. Řekněme si rovnou, že působíme jako odstrašující příklad.
Na internetových stránkách německého listu Die Zeit vyšel článek nazvaný vzestup antiliberální internacionály, který napsal Yascha Mounk, který se narodil a vyrůstal v Německu a je přednášející na Harvard University v Bostonu.
Ve svém článku z 12. října píše, že Východní Evropa se měla stát velkým úspěchem demokracie. Po desetiletích sovětské vlády, kdy nefungovala ekonomika a potlačovala se každá kritika, země jako Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko využily nejvíce své nové svobody: jejich hospodářská výkonnost se ve velmi krátkém zvýšila, vznikala nová občanská hnutí a uznávané univerzity.
Politologové dospěli k závěru, že se demokracie ve východoevropských zemích rychle upevnila a že bude v budoucnu stabilní.
„Tento optimistický příběh je pravdivý v mnoha ohledech. Pokud se procházíte po Praze, můžete vidět moderní město. Mladí lidé nosí nejnovější módu, kavárny jsou plné. Možná si myslíte, že Češi mohou být šťastní. Ale zdání klame. Navzdory velkému pokroku je mnoho Čechů stále více nespokojeno. Ačkoli společnost prosperuje, mnozí mají pocit, že jsou politickým zřízením oklamáni.“
Autor píše, že ačkoliv mnoho cizinců, které je možné vidět v pražských ulicích, utrácí své peníze za pivo, suvenýry a lístky do muzeí, je společnost stále více nepříznivě naladěna vůči migrantům. „A tak voliči preferují přes dobře fungující systém před parlamentními volbami ve dnech 20. a 21. října Andreje Babiše, miliardáře, který chce právě tento systém zničit.“
„Babiš je něco jako směs Donalda Trumpa a Silva Berlusconiho. Patří mu velký díl národních médií, zároveň je Babiš politicky nekorektní a přísný vůči migraci. Využívá však také svého politického vlivu, aby se obohatil soukromě: jako ministr financí ovlivnil programy financování EU, takže jeho společnosti náhodou profitovaly.
Stejně jako ostatní populisté Babiš předstírá, že je outsiderem, se kterým je ze strany elit špatně zacházeno. Když jedny z jeho novin oznámily jeho kandidaturu, obohatila fotografii na první stránce nejen fotkou Babiše, ale také měl roubík na ústech – jako by ho ‚systém‘ chtěl umlčet.“
Mounk pokračuje ve svém srovnání se západními politiky, kteří také bývají označováni za populisty.
Na začátku jeho politického úsilí se zdálo, jako by Babiš, stejně jako Trump a Berlusconi, nebyl obzvlášť úspěšný. Ale pak v médiích ovládl debatu v zemi a hanobil své oponenty. V anketách jeho hnutí ANO pár dní před volbami vede.
„Kromě toho ANO nebude v novém parlamentu jedinou protisystémovou stranou. Existují také pravicoví extremisté SPD a levicově extremistická KSČM. Nakonec je pravděpodobné, že tyto síly budou ovládat Parlament, který bude odmítat demokracii. Pro Babiše by to znamenalo, že by mohl pohodlně sestavit vládní koalici.“
„Kdyby se milionář stal premiérem, mohl by zásadně změnit zemi. Na rozdíl od populisty Václava Klause, který jako český prezident reprezentoval především euroskeptické a konzervativní postoje, Babiš by se mohl účinně postavit proti nezávislým institucím v Praze a Bruselu, které nenávidí. Ovlivněním státních médií a vlastní mediální moci by měl pak kvazimonopol. Bylo by extrémně obtížné, aby ho opozice v takovém případě kontrolovala.“
Pokud by se tak stalo, tak by se podle autora Česká republika stala jednou z východoevropských zemí, kde jde pochybovat o budoucnosti demokracie. „Státní média se stanou propagandistickými orgány silného vůdce. Právo se postupně přizpůsobí rozhodnutím vlády. Nezávislé instituce a kritické nevládní organizace by jen ztěžovaly práci.“ Dopadli bychom jako Maďarsko a Polsko: agresivní nacionalismus, pohrdání demokratickými hodnotami, odmítnutí elit a nenávist k cizincům a migrantům.
„Vývoj v České republice však není příkladem jen pro východní Evropu. I ve Spojených státech, Turecku, na Balkáně a na Filipínách se stále více autoritářských populistů se dostává k moci: „Z toho lze odvodit dvě dobrá ponaučení. Zaprvé je třeba říci, že vyhlídky na demokracii byly příliš optimistické. Kdekoli se autoritářské síly dostanou k moci, je ohrožena – ať už v Polsku, Maďarsku nebo USA. Za druhé se musíme rozloučit s domněnkou, že nemůže vzniknout žádná ideologická alternativa k liberální demokracii.“
„Autoritářské státy jako Írán a Čína nikdy vážně liberální demokracii neohrožovaly, ačkoliv se jim podařilo rozšířit svůj vliv. Vždy bylo nepravděpodobné, že by tady mola vzniknout islamistická autokracie, nebo že by čínský státní kapitalismus v podobě komunismu našel na Západě mnoho následovníků, ale exkluzivní postavení liberální demokracie nyní skončilo, jak ukazuje úspěch populistů ve východní Evropě. Jejich postupy a efektivita se děsivým způsobem stávají vzorem pro ostatní autoritářské síly ve světě: Vzestup antiliberální internacionály, stejně jako dlouhý a náročný boj proti ní, právě začal.“