Jak se stát diktátorem, nebo aspoň někým, kdo má hodně nekontrolované moci? Teorie není obtížná, učitelů máme v historii a současnosti mnoho. Je třeba jen chtít a mít na to žaludek, pak to s trochou štěstí půjde.

Nizozemský psycholog Mark Van Vugt poskytuje ve svém článku Sedm kroků jak se stát diktátorem (psychologytoday.com, 2017) základní vodítko.

Není ale nutné se stát hned diktátorem, jsou to rady, které v upravené podobě může použít každý, kdo chce vládnout bez rušivého odporu. K autorovým poznatkům doplňujeme nějaké aktualizační poznámky, protože zajímavější je to, co dělá dnes Babiš, než co dělal kdysi Napoleon.

První rady v řadě můžeme jen stručně přelétnout. Rozšiřte svou mocenskou základnu prostřednictvím protežování příbuzných a kámošů. Rozdejte trafiky a naslibujte trafiky. Získejte si monopol na použití síly k potlačení veřejného protestu. Oslaďte lidem trochu život (chléb a hry, že…). Zbavte se svých politických nepřátel, nebo, což je ještě lepší, obejměte je medvědím stylem, aby se nemohli ani hnout. Vytvořte a porazte společného nepřítele. Nasaďte své lidi do bezpečnostních složek. Pak už budou skutečně bezpečné – pro vás. Zařiďte televizní seriály a solárka pro lid. Nepřátelům dejte funkce a pozvěte je občas na snídani. Polichotí jim to a vyměknou, načež zjistí, že jste vlastně mnohovrstevnatá osobnost, není všechno jednoduché a je lepší, když to vezmete vy, než kdyby to vzal někdo horší. A navíc žijeme jen jednou a měli jste těžké dětství a podobně.

Dvěma radám se můžeme věnovat podrobněji.

Jedna důležitá zní: Akumulujte moc manipulací srdce a mysli svých občanů. Podle psychologa Marka Van Vugta by jedním z prvních kroků kteréhokoli ambiciozního diktátora by měla být kontrola volného toku informací, protože to odstraní zdroje potenciální kritiky. Změňte média v propagandistický nástroj pro svůj režim, jako to dělal Hitler a dnes dělá Putin nebo Erdogan. Ideální je, když vládnoucí junta může média zrušit kompletně, ale to bývá obtížné. „Demokraticky zvolení vůdci jsou poněkud zdrženlivější, ale pokud mají dostatek pravomocí, mohou ovlinit volby nebo se zbavit nepříjemných novinářů (jako je to v Rusku Vladimira Putina) nebo, pokud peníze nejsou problém, vybudovat vlastní mediální říši.“

Bývalý italský předseda vlády Silvio Berlusconi vlastnil téměř polovinu italských sdělovacích prostředků, které zahrnovaly celostátní televizní kanály, rozhlasové stanice, noviny a časopisy. Tyto zdroje pak pečlivě hlídaly a vytvářely Berlusconiho veřejný obraz a chránily ho před kritikou. Berlusconi je ovšem typ mediálního magnáta, který se dal na politiku. Andrej Babiš byl magnát v oblasti hnojiv a uzenin, který se stal politikem a následně si dokoupil média.

Osoba toužící po moci má na své straně jeden mocný faktor. Jak ukázal průzkum pro BBC v roce 2007, který se konal mezi 11 tisíci lidmi ve 14 zemích, 40 procent respondentů od Indie po Finsko si myslelo, že sociální harmonie je důležitější než svoboda tisku.

Přeloženo do srozumitelného jazyka, ať se nemluví o ničem, co by lidi rozrušovalo.

Dalším důležitým bodem je, že je třeba vytvořit ideologii legitimizující moc. Když už lidem berete část jejich svobody, musíte jim vysvětlit, proč je to nutné a dobré. Kdysi na Havaji to měli náčelníci jednoduché. Vystupovali jako kněží, kteří o sobě prohlašovali, že přímo komunikují s bohy, aby byla zajištěna dobrá sklizeň. Pokud tomu lidé uvěří, je možné si vůdčí roli nárokovat doživotně a ideálně přenést na potomstvo. To je v naší části světa poněkud obtížné, ale důležité je vydržet nahoře co nejdéle. (Neprovalí se, co jste provedli, a pokud se to provalí, je to třeba už promlčené, nebo se v tom nikdo nevyzná. Skvělé je, když v tom s vámi jede hodně spoluviníků. Pak bude lepší udělat takzvanou tlustou čáru za minulostí, neboli je lepší mlčet, než něco praskne skoro na každého. Když máte máslo na hlavě, postarejte se, aby se něco dostalo i na hlavy i těch druhých. Pak vás nebudou moci příliš vášnivě kritizovat.

A hlavně nedělat chyby. Chyba je horší než zločin. Když jde o moc.

Proč vlastně lidem toužícím po moci dáváme do rukou návod, jak na to? Klidně můžeme. Oni už to dávno znají a používají.

Článek vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.