Náš komentátor a stálý spolupracovník Jiří Sezemský publikoval článek, který ostře polemizuje s převládajícím duchem relativizace komunismu, který poněkud paradoxně straší v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Sezemský si všímá toho, že francouzská historička Muriel Blaive, poradkyně ředitele ÚSTR pro výzkum a metodologii, poskytla rozhovor anarchistickému serveru A2larm s příznačným titulkem „ÚSTR: Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu“. Výběr tohoto média se zcela hodí pro publikaci názorů, že historická „pravda není jen jedna“ a z různých pohledů se na komunistický režim můžeme dívat různě.

Sezemský zcela oprávněně označil tyto úvahy za zcestné. Poté, co se ústavu zmocnila Česká strana sociálně demokratická, není v něm téměř místo pro lidi, kteří považují komunismus za odporný totalitní a zločinný režim. Naopak se v něm líbí lidem, kteří se snaží naše vzpomínky na komunistickou diktaturu různě vylepšovat a pod falešnou maskou vědeckého zkoumání ohýbat historii tak, aby se do ní lépe vešli i lidé se špatným svědomím, nebo dokonce i lidé bez svědomí.

Na tento polemický text takřka ihned reagoval pan Čulík na serveru, který si poněkud nepochopitelně říká Britské listy. V neobyčejně agresivním článku napadá našeho kolegu a motá dohromady diskusi o minulosti s problémem xenofobních Čechů, kteří se ocitají na periferii světového dění zřejmě proto, že nejsou dostatečnými eurokomunisty či salonními socialisty, což asi okamžitě zlepšuje vztah k migraci.

Ze všech Čulíkových perel stojí za povšimnutí tyto věty:

„Léta působí legračně, že pražský Ústav pro studium totalitních režimů má ve svém názvu už předem tvrzení, že nějaké režimy byly totalitní, přestože to nikdo nedokázal, a je nutno to nejprve studovat. Sezemský si vůbec neuvědomuje, že je komické předem si předsudečně určit, že něco je, a pak se snažit hledat ,důkazy‘, které by náš emocionální předsudek potvrdily. Zuří, že si Muriel Blaive dovolila říct tuto naprosto normální a logickou věc.“

Tak a máte to. Těch čtyřicet let nesmíte nazývat totalitním státem, protože vědci musejí nejprve zjistit pečlivým zkoumáním, zda šlo o totalitu. Podle Muriel Blaive jsme se bezvadně posunuli: Dříve jsme tu hovořili o naší minulosti jako o totalitarismu a nyní už nevidíme svět tak černobíle, a proto mluvíme „o komplexitě“.

Díky této „komplexitě“ můžeme podle madame Blaive lépe pochopit, že třeba obyvatelstvo na venkově prožívalo docela dobrý komunismus, a když v pohraničních oblastech venkované udávali lidi, kteří chtěli překročit hranice, tak se jen chovali „podle aktuálně platných norem svého státu“.

To je dost děsivá úvaha a panu Čulíkovi jistě vyhovuje. Protože podle něj bychom neměli zamlčovat, že na tom komunismu bylo také něco hezkého. Nejspíše ideály marxismu. Nebo třeba SSM.

Rád bych vědce z ÚSTR a pana Čulíka ujistil, že jsem ten režim také zkoumal a došel jsem rovněž k pocitu jisté „komplexity“. Jednalo se o naprosto komplexní pocit hnusu, nemorálnosti a kolektivní nestoudnosti. To udávání, které třeba paní Blaive obhajuje u obyvatelstva v pohraničí, vedlo k vraždám a k zavírání lidí, kteří toužili po svobodě. A i v těch místech či obdobích, kdy se dalo žít snesitelněji, tak jsme byli nepřetržitě vystaveni fanatické propagandě a manipulaci. Je to strašná historie a jedině vědomí její obludnosti nám dává šanci k důstojnému zvládnutí našeho úkolu být zase svobodnými lidmi.

Kdyby to nebylo třeba panu Čulíkovi jasné, tak existují naprosto jednoznačné identifikační znaky totalitarismu:

  1. Absence svobodných voleb a střídání vlád. Vládne jedna ideologie, jedna strana a jedna nomenklaturní vrstva.
  2. Projevení nesouhlasu s tímto stavem je předmětem perzekuce. Část lidí je vyhozena z práce, v zemi existují političtí vězni.
  3. Cenzura masových médií a zgleichšaltování kulturní produkce.
  4. Omezené cestování a omezená obchodní výměna.
  5. Vyžadování aktivní kolaborace s režimem včetně udávání, projevování souhlasu s vládní politikou a akceptace vládnoucí ideologie.

Vedle toho jsme tu měli masové okradení střední a vyšší vrstvy o soukromý majetek.

Toto jsme tu měli. Všechny tyto prvky byly zavedeny nesmírně komplexně a dovoluji si jim ve shodě s konvencemi státoprávního myšlení říkat totalitarismus. Musím říci, že když někdo tvrdí, že nešlo o totalitarismus, tak si o něm myslím svoje.

S paní Muriel ovšem v jedné věci souhlasím. Při četbě dokumentů Státní bezpečnosti totiž zjistila, jak rozsáhlá byla snaha tisíců lidí spolupracovat s režimem. Jistě míra kolaborace byla obrovská. Ale její interpretace, že se tu v překvapivě velkém rozsahu „ovládaní snažili dorozumět s vládnoucími“, je poněkud nešťastná. O žádné vznešené potřeby dialogu zpravidla nešlo. Šlo o předstírání, někdy i udávání a zejména zcela komplexní podělanost, která zahrnovala ohromnou část společnosti. A řekl bych, že v posledních dvaceti letech mezi nejpodělanější skupiny patřila navíc vrstva komunistů, kteří pro své sovětské nadřízené realizovali naši normalizaci neboli komplexní znásilnění společnosti.

Nevím, proč tyto věci pan Čulík motá dohromady s xenofobií. To je poněkud odlišný problém. Nicméně souvisí právě s tím, jak byla tato společnost dokonale izolovaná od světa, což opravdu do značné míry zůstalo jako u pudinku, který netratí tvar, když se rozbije hrneček. Dovolím si k tomu ale poznámku, že naše země měla ve světě mnohem lepší zvuk, než začala v čele se svým trapným prezidentem pochybovat o liberální demokracii, západní orientaci a začala v tak široké míře zpochybňovat zločinný charakter komunistického režimu.

Britské listy mají v záhlaví, že skutečnost je vždy složitější. A paní Muriel zase říká, že historická pravda není jen jedna. Dovolím si s tímto vyznáním postmoderního náboženství nesouhlasit.

Některé věci jsou ve skutečnosti zcela jednoduché a dělat je složitější znamená zatemňovat podstatu. A skutečná pravda o věcech je jen jedna. Jenom – jak říká Hanah Arendtová – pravda bývá tady na světě často jen jednou ze sil. Proto bychom ji neměli tolik zrazovat.

Rozhovor s Muriel Blaive v A2larm

Polemika Jiřího Čulíka s Jiřím Sezemským na serveru Britské listy

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora