Případ nepovšimnuté knihy. Pod tímto názvem koluje již delší dobu po internetu nesmyslný a velice stupidní pomlouvačný článek, který má dokazovat, že otec dnešního předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga kolaboroval s Němci. Ba co víc, že si „dal zřídit soukromý koncentrák s otroky“, jak expresivně vykřikují ti, kteří na onen blábol přísahají.

A onou „nepovšimnutou knihou“, která to všechno má dokazovat, je míněn román Bouře amerického autora Paula Polanského. Ano, správně – román. Čili fiktivní příběh inspirovaný historií sběrného cikánského tábora v Letech u Písku. Takhle prý byl rukopis vydavateli českého překladu Fedoru Gálovi (a jeho nakladatelství G & G) před lety nabídnut, a jen proto jej také přijal. V soukromém rozhovoru mi pan Gál výslovně potvrdil, že Paul Polansky své dílo za nic jiného než beletrii neprohlašoval, jako faktografii je rozhodně k vydání nenabízel.

To ale pomateným konspirátorům a zdatným šiřitelům pomluv ani v nejmenším nevadí. Bouře se pro ně stala pravdou pravdoucí a zejména v prezidentské volbě posloužila tahle hromada lží jako ničivá páchnoucí munice.

A brzy otočil i Polansky

V rozhlasovém rozhovoru pro Radio Wave začal Polansky fantazírovat, že vše jsou fakta, že pracovní tábor vznikl na žádost Karlova otce, který prý tenkrát potřeboval levnou pracovní sílu. A rozvíjel své výmysly dál… Vězňové prý byli převážně intelektuálové, kteří neuměli pracovat rukama a na těžkou práci se nehodili. Kníže prý tedy požádal, aby je vyměnili za cikány, kteří budou tvrdé práce schopni.

Skutečnost – čímž myslím doložená skutečnost – je ale úplně jiná. Se všemocným knížetem požadujícím to a pak zas ono a mávajícím protektorátní vládou, která kvůli němu sepisuje vyhlášky a zavírá lidi, jaksi nepočítá.

Nemluvě o tom, nakolik je pravděpodobné, že Karel VI. ze Schwarzenbergu, spoluautor, iniciátor a signatář obou Prohlášení české historické šlechty, který se odmítl přihlásit k německé národnosti, by byl u Němců tak dobře zapsán, aby „skákali, jak píská“. Přičemž by mu ovšem současně za trest vyvlastnili majetek a uvalili na něj nucenou německou správu, jak se samozřejmě v té době stalo. Jak ale ještě uvidíme, podobné absurdní a nelogické míchanice jsou pro Paula Polanského přímo typické.

Na scénu totiž přichází jiná nepovšimnutá kniha, o které skoro nikdo neví. Jmenuje se Historikové a kauza Lety, vydal ji Historický ústav Akademie věd České republiky a Academia Praha 1999 a napsali ji Ctibor Nečas, Jaroslav Valenta a Oldřich Sládek. Ta je ovšem na rozdíl od Polanského Bouře nabitá fakty.

Pohled historiků

Jaroslav Valenta hned v úvodu nazvaném „Mediální debata o táboru v Letech očima historika“ vysvětluje:

„Rozhodli jsme se jako historikové předložit vládě, parlamentu, médiím  a veřejnosti stručnou informaci o romském táboru v Letech u Písku v době okupace, aby všichni jmenovaní činitelé měli k dispozici věcnou, objektivní zprávu, shrnující spolehlivě ověřená historická fakta, na jejichž podkladě si budou moci učinit jasně konturovanou představu o tom, oč jde, respektive oč šlo, aby nedocházelo k závažným politickým rozhodnutím na podkladě informací, formovaných jen publicisticky a mediálně, žel někdy deformovaných vypjatě emocionalizovanými interpretacemi a vědomými či nevědomými významovými posuny.“

A Ctibor Nečas ve stati „Cikánský tábor v Letech“ uvádí:

„Výnosem z 30. 11. 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby všichni Romové, jimž byla na základě zákona 117/1927 Sbzn. vystavena cikánská legitimace, nebo které měla v evidenci pražská kriminální ústředna, zanechali kočovného a potulného způsobu života a aby se do dvou měsíců trvale usadili. Mužům, kteří by zákaz kočování a potulování nerespektovali, bylo pohrozeno zařazením do kárných pracovních táborů.“

Podle vyhlášky v něm měli být soustředěni „práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí apod.), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce a pod.) vlastních nebo jiných osob“.

Prvních dvanáct vězňů dorazilo do tábora Lety 17. července 1940.

„Tábor zřídila na pokyn z Berlína protektorátní administrativa,“ uvádí opět Ctibor Nečas.

Jedním z účelů tábora měla být převýchova prací. Proto byli muži většinou posíláni na nejrůznější pracoviště mimo areál, zatímco ženy pracovaly spíš uvnitř. Vězeňské skupiny vykonávaly převážně silniční, zemědělské a lesní práce, ale okolní statkáři si je najímali také na sklizeň brambor či obilí.

Podíl romských vězňů v táboře Lety byl však oproti obecným představám relativně nízký, od 5 do 25 procent, a tak to zůstalo i poté, co byl jeho statut z „kárného“ změněn na „sběrný“. Taková zařízení měla podle vládního nařízení sloužit k prevenci zločinnosti čili k preventivnímu věznění osob označovaných za „zločince z povolání“ nebo „asociály“.

Domněnky a komentáře

Často citovaná Bouře ale není jediným Polanského dílem na toto téma. Mimo jiné vydal například knihu nazvanou Dvakrát tím samým. Básně o romském holocaustu. Podle J. Peňáse, který se o tom obsáhle vyjádřil roku 1998 v 23. čísle časopisu Respekt, nelze v Polanského knize rozlišit autentické výpovědi svědků od komentářů a domněnek autora.

Jiří Valenta k tomu podotýká: „Nevím, kdo je Paul Polansky: jednou je označován jako historik, jindy jako genealog… jindy jako básník.“

O tom, jak mizivě byl Polanský informován a jaký mix faktů a obecných představ o „koncentráku“ se mu mele v hlavě, prozrazuje autor sám na sebe třeba tím, že při své návštěvě v Letech pátral po podzemních plynových komorách. Svou fantazii nechává zkrátka rozletět naplno, takže například prohlašuje, že děti tam byly usmrcovány fenolovou injekcí do srdce a dospělí vězňové pak museli pálit jejich tělíčka. I když, tomu už se fantazírování ani při nejlepší vůli říkat nedá – to je prostě lež. Nic takového se tam nikdy nedělo. Nepopravovalo se, natožpak děti injekcemi, žádná těla se nepálila. Nebylo ani kde.

A jak je jeho zvykem, i tentokrát se svým žvaněním bezostyšně dotýká něčí cti. V tomto případě cti židovského doktora MUDr. Bohina, který po rozpuštění Let přežil Osvětim, a jak píše J. Valenta, „je naopak znám jako obětavý zachránce mnoha nemocných, zejména dětí“.

Výpověďmi svědků Polansky bezostyšně manipuluje (nebo si je vymýšlí úplně, to nelze zjistit) tak, aby vyhovovaly jeho morbidním nápadům. Kupříkladu tvrdí, že byly zabity dva tisíce lidí, což je nesmysl už jen proto, že tolik osob táborem zdaleka ani neprošlo.

Míchání představ a faktů

Pan romanopisec zkrátka zcela očividně trpí sklonem vydávat své představy za fakta a všechno to nepřehledně míchat dohromady. Zda je tomu neúmyslně, či záměrně, zůstává otázkou. V rozhovorech se každopádně vyjadřuje tak, aby to budilo dojem, že disponuje nějakými skandálními informacemi dokazujícími, že mluví pravdu.

Proč tento třaskavý materiál – pokud by jej tedy skutečně vlastnil – nikdy nezveřejnil v regulérní, řádně ozdrojované historické práci, na to nechť si myslící čtenář odpoví sám. Stejně jako na otázku, proč se žádné takové důkazy nedostaly do rukou žádnému českému (a ostatně ani jinému) historikovi a odborníkovi na dané téma. Z jakého důvodu by historici neměli problém jmenovat kohokoli, kdo se tenkrát na zřízení či provozu tábora podílel (jak je ve zmíněné práci Historikové a kauza Lety podrobně ke čtení), ale všichni by se na základě jakéhosi podivného mezinárodního spiknutí rozhodli zamlčet pouze jméno Karla, VI. knížete ze Schwarzenbergu?

Soudný člověk zkrátka, logicky, věří renomovaným historikům. Hlupák internetovým žvástům a blábolilům.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner