Až mrazivě nadčasově zní slova básníka a spisovatele Jana Zábrany z jeho deníků, které vyšly ve výboru „Celý život“. Ve velmi otevřené zpovědi viní voliče komunistů v roce 1946, že na desetiletí rozhodli o jeho osudu a ruském otroctví. Stojí za to si ji připomenout v době 70. výročí „vítězného února“, kdy jsou komunisté znovu na dosah vládní moci.

Dnes nehrozí návrat do nejbrutálnějších forem komunistického režimu, ani do tuhé doby následné normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, ale vynořuje se příliš mnoho indicií, obracejících polistopadový vývoj v zemi zpět.

KSČM znovu v sedle

Nacházíme se v době, kdy je nereformovaná nástupkyně KSČ, která únorovým pučem v roce 1948 uchopila moc v zemi, poprvé od listopadu 1989 zvána k podílu na celostátním vládnutí. Kdy ji do podpory vládě vedené agentem Státní bezpečnosti tlačí prezident republiky, jenž ji hodlá legitimizovat i účastí na jejím dubnovém sjezdu. Kdy o účasti na  této mesalianci vážně uvažuje ČSSD.

V KSČM přitom sílí stalinistický proud, který se stále klaní odkazu Klementa Gottwalda, obhajuje „bratrskou pomoc“ sovětských vojsk v roce 1968 a nadále hodlá budovat socialismus, který prý „neselhal, jen nedostal potřebný čas a prostor“.

Nacházíme se v době, kdy je prezident republiky raději vítán na oficiálních návštěvách v zemích na východ od České republiky než na Západě, kvůli své zřetelně prokremelské orientaci. Ta se projevuje zpochybňováním sankcí, výzvami k uznání anexe Krymu, a naposledy lobbováním za vydání hackera Nikulina do Ruska, nikoli do USA. Všechny tyto kroky oslabují prozápadní ukotvení naší země a transatlantickou vazbu.

Nacházíme se v době, kdy nejrůznější kryptokomunisté a salonní levicoví intelektuálové relativizují nejen život v době normalizace, ale dokonce i v padesátých letech. Nejraději by za totalitní minulostí nakreslili tlustou čáru a už ji nepřipomínali, tím méně její špatné stránky. Svou naivitou či špatně maskovaným obdivem k socialistické myšlence spolupůsobí při restauraci tehdejší mentality silného a na vše dohlížejícího udavačského státu, stále více omezujícího osobní a podnikatelské svobody.

Jan Zábrana podal sugestivní svědectví o době, vlastním životě, názorech a postojích ve svých poznámkách a deníkových záznamech. Ty začínají rokem 1948, jeho popřevratovými událostmi a časově překlenují celý autorův život. Stále naléhavěji jsou i dnes varovnou připomínkou, že svobodu lze často za velkých obětí obtížně nabýt a velmi snadno dobrovolně ztratit.

 

Z výboru deníků Jana Zábrany „CELÝ ŽIVOT 2“

Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly.

Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje. Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informováni být mohli, moskevské procesy, Katyň, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.

Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezaslepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd. Ti lidé, kteří je tehdy v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“

A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první.

Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale také nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami. My jsme sociální demokraté. Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948.

Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno. Pak už všechno jelo jako po másle.

A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle svrab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle kruté jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme……“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.

 

Jan Zábrana (1931–1984) český básník, prozaik, esejista a významný překladatel z ruštiny a angličtiny. Narodil se v rodině, ve které oba rodiče byli učitelé, politicky činní v národně socialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha letům vězení. Jan Zábrana se v Praze se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým. Výbor z jeho deníků pod názvem Celý život byl poprvé uspořádán a vydán v roce 1992.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora