Jsou dva způsoby, jak se vypořádat se lží. Buď ji s opovržením ignorovat, nebo ji trpělivě vyvracet. Volím metodu číslo dva.

V Evropském parlamentu proběhl hektický týden (začínající pondělkem 29. 5.), jehož součástí bylo i projednávání kauzy s názvem „Riziko politického zneužívání sdělovacích prostředků v České republice“.

Ti zasvěcení věděli, že se diskuze bude týkat především zneužívání dvou velkých papírových novin: MF DNES a Lidových novin jejich vlastníkem, nedávným ministrem financí a místopředsedou vlády a předsedou politického hnutí ANO Andrejem Babišem.

Ti nezasvěcení se to postupně dovídali na jednání Výboru Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) a následně na největším fóru parlamentu, na plenárním zasedání. Vezměme to postupně.

VÝBOR

Zasedal v pondělí odpoledne v plně obsazeném sále za nadstandardního zájmu. Zvolil formu veřejného slyšení, které se opíralo o výpovědi pěti mediálních odborníků. Byli to zástupce ministerstva kultury ČR, zástupce Evropské komise, Erik Tabery, šéfredaktor Respektu, Adam Černý, šéf českého Syndikátu novinářů a šéfka bruselské pobočky Reportérů bez hranic Julie Majerczaková.

Diskuze byla věcná a předem naznačila, kudy se bude ubírat tříbení názorů evropských poslanců: nenastal zde spor o to, zda český oligarcha zneužívá média ke svým cílům či nikoliv. Naprostá většina diskutujících si racionálně uvědomila či intuitivně vycítila systémovou chybu české demokracie.

Majerczaková uváděla příklady konkrétních Babišových zásahů do médií. Mluvilo se i o přímých Babišových instrukčních telefonátech novinářům jeho médií.

Prohloubil se tu však jiný spor: Máme si naše české špinavé prádlo prát doma, nebo je vystavovat evropským očím?

V době, kdy výbor věcně zasedal, Andrej Babiš zasáhl do veřejné diskuze v českých médiích a vypustil první otrávený šíp ve snaze deklasovat a zpochybnit zájem Evropského parlamentu o oligarchizaci veřejného mediálního prostoru v ČR. Vydal prohlášení, v němž se praví: „Mezinárodní ostudu České republiky na programu plenárního zasedání Evropského parlamentu mají na svědomí europoslanci TOP 09 Luděk Niedermayer a Jaromír Štětina.“

Nebyli to však ani Niedermayer, ani Štětina, ani kdokoliv jiný z českých politiků, kdo prosadil kauzu Babiš na program Evropského parlamentu. Byl to předseda frakce Evropské lidové strany německý europoslanec Manfred Weber.

Ani nehorázné prohlášení Andreje Babiše nedokázalo rozbít věcnou atmosféru výborového jednání. To pokračovalo další den zasedáním pracovní skupiny výboru, na níž jako další experti vystoupili Hana Marvanová, česká politička a advokátka, obránkyně svobody slova, a bývalý šéfredaktor Lidových novin a MF DNES Pavel Šafr (dnes šéfredaktor internetového portálu FORUM 24 a Svobodné fórum).

Pozoruhodná byla Šafrova analytická zpráva, v níž srovnává situaci v Lidových novinách a MF DNES před koupí listu Andrejem Babišem a po koupi. Seznámil s ní už před jednáním všechny členy výboru. Šafrova zpráva si všímá struktury článků v listech. Například upozorňuje, že v MF DNES po Babišově koupi stoupl počet pozitivních a oslavných článků na majitele více než šestkrát (před Babišem 30, za Babiše 204). V Lidových novinách je tomu podobně.

Stál jsem u založení Lidových novin, dlouho jsem do nich psal, jeden čas jsem byl jejich šéfredaktorem a znám v nich celkem slušně i dnešní situaci. Proto jsem si dovolil při jednání v EP upozornit na to, že v obou listech nastoupila autocenzura jejich novinářů. Začínají se bát. To je u Lidových novin smutný konec kdysi frontmana demokratického tisku.

V diskuzi jsem se zmínil o jednoduchém a stále platném paradigmatu: kde končí svoboda slova, začíná konec demokracie. Šafr dokonce formuloval, v čem je Babiš blízký Berlusconimu: „Silvio Berlusconi investoval do médií, aby mu vydělávaly peníze, Andrej Babiš do médií investoval jen kvůli moci.“

PLÉNUM

Bylo ve čtvrtek. Ještě ani nezhasly v sále obrazovky se jmény řečníků a Andrej Babiš přispěchal s další hrubou nepravdou. Prohlásil, že kauza českých médií v Evropském parlamentu nikoho nezajímala. Poukázal přitom na poloprázdný plenární sál (což pohotově udělaly i velké české televizní stanice ve zprávách).

Dovoluji si uvést na pravou míru: ve velkém sále pléna se odehrává zpravidla některá ze tří typů událostí.

Především se tu hlasuje. Při hlasování tu bývá většina europoslanců (je nás celkem 754), protože jejich přítomnost je psanou i nepsanou povinností. Také se tu konají přijetí a slyšení světových státníků a významných osobností, kteří tu mívají proslov.

A konečně denní rutina: běžné rozpravy, v nichž se jednotliví europoslanci vyjadřují k projednávanému bodu. Každý europoslanec má předem připravený čas, kdy může promluvit, včetně délky proslovu (obvykle to bývá jedna až tři minuty). Při těchto rozpravách je vždy (!) sál takřka prázdný (jako se tomu přirozeně stalo při projednávání babišovské kauzy). V sále jsou především ti, kteří očekávají čas svého vystoupení.

To, že tam nejsou ostatní, má prostý a pragmatický důvod. Většina europoslanců odchází do své kanceláře, kde si pouští na velké obrazovce přímý přenos z jednacího sálu, s možností přepnout na simultánní překlad jednotlivých projevů v kterémkoliv jazyce všech 28 zemí Evropské unie. Tato virtuální přítomnost v sále je praktická: můžete ve své pracovně okamžitě s projevem přednášeným v sále pracovat: komentovat, psát poznámky, operativně telefonem komunikovat s novináři a navíc popíjet dobré kafe, které si k tomu uvaříte − to vše v sále dělat nemůžete.

Ke standardní hodince, která byla věnována „české“ mediální kauze, bylo přihlášeno osmnáct řečníků, kterým byl přidělen „speakingtime“. Osm z nich byli čeští europoslanci, deset bylo europoslanců z jiných zemí.

Konstruktivní atmosféra z výboru LIBE se přenesla i na plénum. I zde se poslanci v různé míře lišili v názoru, zda „prát špinavé prádlo“ na evropské úrovni či nikoliv. Výrazným reprezentantem odpůrců evropského praní byl konzistentně lidovecký kolega Tomáš Zdechovský, reprezentantem evropského očistného procesu byla německá europoslankyně Ingeborg Grassleová. V každém případě i zde, stejně jako ve výboru, poslanci převážně zaujímali názor, že je něco nezdravého ve vztahu Babiš a média. Jiná německá europoslankyně dokonce mluvila o „mediálních mogulech“ a „mocenských predátorech“.

Bezesporu nejočekávanějším projevem na plénu EP byl projev německé europoslankyně paní Ingeborg Grassleové. Především proto, že paní Grassleová je místopředsedkyní Výboru pro rozpočtovou kontrolu EP. I kvůli tomu, že před časem pan Babiš ostře osočil paní Grassleovou, když její kritiku označil za „kýbl sraček“.

Vystoupení paní Grassleové bylo noblesní, na sprosťárnu reagovala klidně. Byla jediným politikem, který se neomezil jen na zneužívání médií, a mluvila o zneužívání evropských dotací. Řekla na plénu: „Babiš získal pět miliard (korun) z evropských fondů, a to mu umožnilo posílit moc, proto se musí Evropský parlament o jeho byznys zajímat. Je zde podezření na zneužívání evropských dotací, které šetří OLAF − Evropský úřad pro boj proti podvodům.“

Andrej Babiš je internacionalista. Slovenský oligarcha, který žije v Česku a který se dnes snaží rozjíždět svůj byznys v Německu. Možná proto jeho podnikání zajímá německé poslance a možná i proto byla německá vystoupení k Babišovi intenzivní. Ale může to být i silně vyvinutým smyslem německých europoslanců pro demokracii. U paní Grassleové navíc její vystoupení pramenilo z popisu práce: kontrolovat, co se děje s penězi poskytovanými EU do jednotlivých zemi EU. Výsledek jednání OLAF má být znám ke konci roku, to znamená až po volbách do Parlamentu ČR. V té době už by mohl být Andrej Babiš premiérem našeho státu.

K diskutovanému tématu se vedla na plénu EP jen rozprava a nebylo přijímáno žádné usnesení ani rezoluce. Ani to nebylo projevem nějakého nezájmu, který se snaží pan Babiš zdůrazňovat. Je totiž obvyklé nová témata nejdříve prodiskutovat a teprve později, například za několik měsíců, k nim zaujímat stanoviska.

Ukázalo se, že projednávání „kauzy Babiš“ v EP nebylo nikterak ostudou České republiky, jak tvrdí odpůrci evropského propírání. Tím, kdo zde byl podezírán z ostudy, byl sám pan Babiš. Hlas, který zazněl z EP, byl chápající, snažící se pomoci České republice a bránit dalšímu šíření oligarchizace v Evropě.

Jaromír Štětina, poslanec EP, v letech 1992 a 1993 šéfredaktor Lidových novin