Stalo se již zvykem, že pokud si Česká republika připomíná některý z důležitých dnů své historie, hlava státu se neúčastní. Z Hradu pouze zazní, že Miloš Zeman věnuje tichou vzpomínku a tím to končí. Na sv.Václava to bylo trochu jinak, ale ne nepodobně. Místo Staré Boleslavi, kde začala svatováclavská pouť, se prezident raději účastnil akce ke 100 letům českého sportu. Přitom ho bytostně nesnáší. Svým způsobem je ale dobře, že Zeman zůstává schovaný. Není aspoň taková ostuda.

Když se Zeman nijak neprojevil při oslavě 17.listopadu v loňském roce, mnozí mu vyčítali, že jako prezident nemůže ignorovat tak důležité datum. Celá republika si připomínala den, kdy se studenti dokázali postavit režimu a odstartovali, chceme-li, revoluci. Hlava státu věnovala tichou vzpomínku.

Při veškerém povyku kolem Zemanova chování ovšem jaksi zapadla vzpomínka na jiný 17.listopad, kdy na jednom podiu prezident s extremistou Konvičkou a tehdejšími zástupci hnutí Úsvit pěl na Albertově českou hymnu. Ve srovnání s tím, byla schovávaná v Lánech daleko lepší variantou Zemanovy angažovanosti.

Stejně tak 21.srpna, v den invaze vojsk Varšavské smlouvy, tiše Zeman vzpomínal. Opět naštěstí ne nahlas. To bychom se totiž mohli dozvědět, že ono až tak moc o okupaci nešlo a u prezidenta by ani nebylo podivné, kdyby hovořil o pomoci spřátelených vojsk. Přeci jen, Zeman pravidelně navštěvuje sjezdy KSČM a jeho nejoblíbenější destinací pro zahraniční cesty je Moskva.

Jestliže se tedy Zeman v pátek neobjevil ve Staré Boleslavi, buďme rádi. Slavnostní akce totiž neztratila na své důstojnosti. A pokud prezident raději poobědval se zástupci sportu, k němuž má odpor a deklaruje to všude, kde může, vyslal jasný vzkaz, že na zahájení svatováclavské pouti už neměl sílu. Přeci jen měl za sebou cestu do Německa a Olomouckého kraje. A to staršího nemocného člověka dost unaví.