V teorii fungují česká ústavní pravidla dobře. Současná praxe ale ukazuje, že přinejmenším dočasně naše demokracie může záviset doslova na papíře. Stačí extrémní kombinace politické kreativity, zvykové ignorance a bezmezné touhy po moci. Zvlášť když se sejde u dvou klíčových ústavních činitelů, tedy u prezidenta a předsedy vlády. A pojistky jedna po druhé praskají.

Pojistka první – poměrný systém. Při nastavování polistopadového politického systému převládla snaha chránit zemi před dominancí nad špatnými prvorepublikovými zkušenostmi a poměrný systém zvítězil nad většinovým, zjevně i díky tragické zkušenosti s vládou jedné strany. Sice tu i potom kabinet táhlo jedno uskupení, to ale muselo kvůli získání většiny a důvěry v parlamentu vždy přibrat koaliční partnery. Hnutí ANO toto postavilo na hlavu. Pocit jasného vítězství ve volbách (ale pořád jen necelých 30 procent), značný odstup a rozmanitost dalších parlamentních stran mu dodal pocit práva na samovládu. Bez většiny a důvěry, ale s posvěcením prezidenta. Koalice vytváří jen ad hoc (hlasovací s SPD a KSČM) či naoko pro uklidnění zahraničí (pokus o vládní s ČSSD). Čistky ve státních organizacích a bezpečnostních složkách se staly normou – a v tuto chvíli je podružné, zda v některých případech nebyly potřebné, taková vláda k nim prostě nemá legitimitu.

Pojistka druhá – důvěra parlamentu. V ústavním Článku č. 68 se sice jasně praví, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, i toto ale dokázalo hnutí ANO postavit na hlavu – opět díky přispění prezidenta. Dvojitý bianco šek na sestavování vlády pro Andreje Babiše znamená, že s prvním pokusem si vůbec nemusel lámat hlavu, a taky si ji nelámal. Výsledkem je, že sedm měsíců pod voleb tu je vláda v demisi a bez důvěry. Druhý pokus zatím ani formálně nezačal.

Pojistka třetí – prezident. I když je představa zcela nestranné, nadstranické hlavy státu samozřejmě pouhým ideálem, jak Václav Havel, tak Václav Klaus přes své osobní preference a vrtochy rozložení politických sil a ducha ústavy respektovali. Miloš Zeman, posílen přímou volbou, si s tím žádné násilí nedělá. Nejdříve se pokusil vládou Jiřího Rusnoka rozšířit svůj vliv na exekutivu a posunout systém směrem k poloprezidentskému (nyní se tato možnost na chvíli vynořila znovu, než potvrdil záměr opětovně jmenovat Andreje Babiše), poté svůj mocenský pakt s šéfem hnutí ANO nadřadil potřebě hledání vládní většiny. Apriorní vetování některých ministerských kandidátů je už pak vlastně jen drobností (a pro pamětníky opět ústavní formulace: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády…“)

Pojistka čtvrtá – přímá volba hlavy státu. To je samostatná kapitola. Její unáhlené a nepromyšlené zavedení bylo především reakcí na to, jak probíhala volba v parlamentu. Jistým očekáváním ale také bylo, že takto „mimoběžně“ zvolený prezident bude silnějším protihráčem případné zvůle politických stran, které by chtěly zabetonovat systém dosazením svého člověka na Hrad. Místo toho se ale prezident stal rovnou nástrojem této zvůle, přičemž jde o stranu jedinou.

Daly by se nepochybně najít ještě další příklady, ale pro názornost to stačí. Závěr je jednoduchý: sebelepší ústavní pravidla neodolají politickým predátorům a v tomto duchu by se mělo uvažovat i při debatách o změnách našeho základního zákona. Bez dostatečné politické kultury a zodpovědnosti hlavních aktérů zůstane ústava jen kusem papíru, na němž si jde maximálně tak ještě otestovat, zda v teorii funguje to, co se děje v praxi.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner