Těžko říci, co bývá tou hlavní motivací při některých veletočích české politické reprezentace. Je to snaha odvést pozornost? Je to snad něčí objednávka? Jde jen o snahu pobavit lid? Anebo se někteří aktéři již přestávají kontrolovat? Nejpravděpodobnějším akcelerátorem eskapád bude mix těchto i jiných motivací a důvodů. Je to takové české, či spíše československé, absurdní vrtěti psem našich furiantů. 

19. 10. 2018 se na setkání Asie-Evropa v Bruselu, na tzv. meetingu ASEM, dostal krátce ke slovu i český premiér. Migraci již vyřešil, krom toho se tomuto tématu věnovali jiní, a tak si našel nové nosné téma. Sám sebe pasoval na lídra celosvětového boje proti daňovým únikům.

To je obzvláště pikantní záležitost. Trestně stíhaná osoba za dotační podvod, příjemce mnoha daňových úlev, rekordman s korunovými dluhopisy, dlouholetý veleúspěšný daňový optimalizátor atd. poučuje svět o tom, jak zatočit s daňovými úniky. To chce opravdu hodně silný žaludek a drzé čelo. Babiš to pojal jako hereckou etudu. Utrápeným výrazem naznačuje, jak upřímně touží po tom napravit svět, když už se mu to „podařilo“ v sousedním Česku.

Slovy se dá zatajit téměř vše, ale skutky jej prozrazují. Ještě včera měl ambici být panem Evropa, dnes jde dál, chce býti panem Svět. Směšné, smutné a trapné zároveň.

Ten příběh našeho agrofertího hrdiny je vícerozměrný. Málo se totiž zdůrazňuje jeho spřízněnost s ostatními československými skupinami oligarchů. Jejich historii si můžete připomenout na stránkách www.mapovani.cz. Opakování tématu je v tomto případě zcela na místě. Díky tomuto propojení u nás vzniká autoritářský model vládnutí a správy země, který zásadním způsobem upřednostňuje velké korporace, které společně se svým premiérem kumulují obrovskou ekonomickou, mediální a politickou moc. To je ta naše největší potíž. Patří k ní i otevřené, ale i skryté vazby mnohých z nich na Rusko a Čínu, čemuž se nelze divit, když si uvědomíme, kdo stál u jejich kolébek a nastartoval jejich velkolepé kariéry. A jak je známo, s jídlem roste chuť. Apetit je stále bezmezný. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.

A to tady ještě máme prezidenta, který své absurdity a drzosti povýšil na neuvěřitelnou úroveň, před kterou bledne i mluva unaveného dlaždiče. Ale o jeho vulgarity vůbec nejde. Je to jen kouřová clona, která má překrýt jeho lobbování za ruské a čínské zájmy. A není sám – předseda sněmovny Vondráček se nedávno v Moskvě choval jako v době RVHP a Varšavské smlouvy. Jeho skoro jmenovec Ondráček obdržel tento týden ocenění od Českého svazu bojovníků za svobodu. Dostal pamětní medaili s nápisem Za vlast a za svobodu. Za co? Se zpožděním za mlácení lidí na Václaváku nebo za uznání anexe Krymu? Asi za obojí. Žijeme v zemi, kde nic není hanba a kde je vše možné, i věci zdánlivě nepředstavitelné a nemožné. Ostatně máme vládu díky podpoře komunistů, v čele s bývalým komunistou, bývalým spolupracovníkem StB, náčelníkem oligarchů a trestně stíhaným z dotačního podvodu. Tak čemu se divíme?

Nic na tom všem nemůže změnit ani to, že zažíváme dobu hojnosti, díky šlapající evropské, a zejména německé ekonomice, na níž je naše exportně orientované hospodářství téměř zcela závislé.

Čeká nás slavící týden u příležitosti stého výročí založení republiky. Samotný fakt výročí by neměl překrýt to, že tandem Babiš-Zeman se svými oddanými služebníky dnes a denně pošlapávají étos otců zakladatelů, ke kterým se nyní budou pokrytecky klanět. Masaryk nebyl bez chyb, ale už tehdy varoval před komunismem a ruským vlivem. A my tady teď máme obojí v plné parádě a v různých variacích. Dnešní mlčení může znamenat legalizaci normalizace II, se všemi důsledky z toho plynoucími. Stratégové ruské hybridní války zřejmě považují ČR za již dobyté území, s tím, že jsou asi připraveni se o kořist podělit s další východní říší Čínou. Vyhlídky bohužel ne nereálné. Máme však stále ještě na výběr – svobodu, nebo otroctví, i když v „moderní“ konzumní soft variantě pro 21. století. Společnost, která rezignuje na své hodnoty, je pak ani nemůže sdílet, nemá co. Nenechme to dojít tak daleko. Náprava by pak mohla trvat celou generaci. I proto je třeba, abychom mysleli na časy postbabišovské a postzemanovské, a byli na ně připraveni, abychom nemuseli v budoucnu zase zažívat ty nekonečné seriály absurdit a drzostí jako nyní.