Poslední vývoj rusko-ukrajinského konfliktu vzbuzuje vážné obavy, že ruská vláda nemá zábrany pořádat provokace, kterými chce nadále zastrašovat Západ a posilovat pošramocenou pověst mezi svým obyvatelstvem. Proto jsme se na podstatu ruského problému zeptali v rozhovoru pro Revue FORUM našeho stálého spolupracovníka Jefima Fištejna, který je v tomto směru jedním z nejhlubších a nejerudovanějších analytiků. A mluvili jsme s ním i o krizi západních společností, jež pod tlakem západní levice ztrácí opěrné body a duchovní základnu, která je dříve činila silnými a odolnými. 

Stále slyšíme od advokátů Ruska, jak je situace v Azovském moři nejhasná a že Ukrajina mohla být provokatérem incidentu v Kerčské úžině. Je již jednoznačně doloženo, že napadení ukrajinských lodí je jasnou ruskou vojenskou provokací?

Ano, je to již jednoznačně doloženo. Na internetu je spousta záběrů, na kterých je vidět, že prostor mezi prostředními pilíři krymského mostu byl zatarasen ruskými loděmi právě v tom jediném místě, kterým lze proplout z Černého moře do Azovského. Plul tam drobný ukrajinský svazek, který se skládal ze tří člunů pobřežní ochrany, a to pouze s jedním kulometem na palubě. Tato „hrozivá“ flotila se snažila jedinou možnou cestou proplout do dvou ukrajinských přístavů: Berďansk a Mariupol, kde kotví doslova poslední zbytečky ukrajinského černomořského loďstva, neboť většina lodí námořní flotily, kotvící u Krymu byla konfiskována Ruskou federací a tyto lodě nebyly už ruskou stranou vráceny. Rusko jednoduše tyto lodě prohlásilo za své.

Přístavy Berďask a Mariupol jsou ukrajinské. Mezinárodní normy jasně stanovují, že nikdo nemůže zabránit mezinárodně uznanému státu v přístupu po moři k jeho vlastním přístavům a k pobřežním městům. To má analogii v občansko-trestním právu. Nikdo vám nemůže zabránit v přístupu k vašemu vlastnímu domu. Rusko potřebovalo provést vysloveně válečnou provokaci a říká, že ukrajinská plavidla narušila ruský výsostný prostor. Je to pouhé tvrzení, které není doloženo jediným záběrem. Přitom tou samou vodní cestou před měsícem ukrajinská plavidla volně proplouvala a zakotvila v Berďasku. Zde také nejde o žádnou vojenskou základnu, jak tvrdí Rusko, neboť Azovské moře je zde mělké a nelze zde použít žádná větší plavidla. 

Jedná se o závažný vojenský incident, kdy z nesrovnatelně větších lodí, z vrtulníků a z jedné stíhačky ruská armáda střílela na malé ukrajinské lodičky ostrými náboji a ohrožovala lidské životy. Rusko přitom nijak nedoložilo, že by Ukrajina překročila nějakou hranici. 

Vy jste ve svém videu pro FORUM 24 označil chování Ruska na mezinárodní poli za sebepoškozování. Co tyto agrese Rusku přinášejí, když se tím jeho mezinárodní renomé tak silně zhoršuje?

Existují dvě logiky. Logika normálního života a logika impéria. Imperiální logika je zcela jiná. Podívejme se, co se stalo zrovna den před tímto incidentem. Odhaluje to totiž dobře duch doby, který nyní v Rusku panuje a podle nějž se ruské vojenské kroky považují za neomylné. Státní duma Ruské federace totiž přijala usnesení, kterým ruší dvacet let starou rezoluci, že vojenské napadení Afghanistánu v roce 1979 ze strany Sovětského svazu bylo chybným krokem tehdejšího sovětského vedení. Duma tedy nyní dospěla k novému rozhodnutí, že Brežněvův vpád do Afghanistánu byl správný a odpovídal národním zájmům Ruska. Brežněv přitom zavlekl na cizím území svoji zemi do strašné války a tato válka skončila fiaskem, trapným úprkem a naprostou porážkou. Rusko se ovšem nyní snaží převrátit znaménka a z minus udělat plus. Snaží se z afghánského dobrodružství vytvořit zpětně dojem slavné kapitoly dějin ruské armády. V této logice proběhl i tento poslední incident a následující sprostá propaganda. Ruská média doslova píší, že jejich armáda „nakopala Ukrajincům prdel“. A Putin nakonec prohlásil na summitu G20, že plavba je už průchodná a že se vlastně nic neděje. Nyní už zase ukrajinská plavidla proplouvají místy, kde je před pár dny ruští vojáci zadrželi. Rusko dosáhlo vnitropoliticky toho, že zastrašilo vlastní obyvatelstvo a zvedlo grády militaristického záchvatu. Stejně jako v případě Afghanistánu ukázalo svým lidem, že ruské vojenské akce jsou nezpochybnitelné a správné. Na mezinárodní scéně ale znovu prohrálo a odhalilo svojí agresivní podobu.

Když nyní ruská duma deklaruje, že se Brežněv v afghánské válce choval správně, tak tím prezentuje ruskou kontinuitu se sovětskou velmocenskou praxí. Je to další signál, že se současná ruská moc hlásí k metodám Sovětského svazu.

Současné Rusko je nejen právním nástupcem Sovětského svazu, nýbrž i jeho morálním dědicem v imperiálním smyslu. Je hrozné, že se ruská vláda snaží tento postoj vnutit i vlastnímu obyvatelstvu. Snaží se ho vychovávat k představě, že Rusko vojensky nikdy nechybovalo a vedlo války vždy spravedlivé a vždy úspěšné. Pro Rusy hraje klíčovou roli dojem jejich vítězství. A to i tehdy, když je to lež. V tomto současném konceptu Rusko reviduje vlastní dějiny a ukazuje je jako nepřetržitou vzestupnou linii, která není přerušována chybami. To, co se dříve jevilo jako dichotomická opozice, je dnes vykládáno nově. Dříve platilo, že „bílí“ jsou špatní a naopak „rudí“ jsou dobří. Nebo že všechno carské bylo špatné a všechno sovětské bylo dobré. To už dnes neplatí. Dnešní ruská propaganda říká, že carský důstojník byl skvělý a bojoval za správnou věc, sovětský důstojník byl ale ještě lepší a bojoval za ještě lepší věc. No a současný Putinův ruský důstojník je úplně super, protože je úplně nejlepší. To je teze, kterou prosazuje Putinův režim. V ruské historii to podle Putinova konceptu šlo vždy od pěti k deseti a nikdy od deseti k pěti. Vždy jen od dobrého k ještě lepšímu. Mimochodem je to princip převzatý z marxismu.

Jak si máme vysvětlit, že naši domácí obhájci Vladimira Putina a kremelské vlády nám tvrdí, že dnešní Rusko nemá nic společného se SSSR? Třeba Václav Klaus.

To je stav hluboké nevědomosti. Tito lidé, kteří o sobě často tvrdí, že jsou znalci Ruska, ho ve skutečnosti často vůbec neznají. Sovětské dějiny jsou dnes pokládány za slavnou kapitolu ruského vývoje. Rusko se samozřejmě vymezuje vůči nějakým přehmatům, odsuzuje drobnosti. Dnes už ale není zcela jasné, co ty přehmaty byly, protože Rusko krok za krokem reviduje činy z minulosti a ospravedlňuje je. Jedná se i o stalinismus. Existuje mnoho kvazivědeckých prací, které dokazují, že represe vůči vlastnímu obyvatelstvu byly vysoce nutné. Že díky těmto opatřením sovětská armáda dokázala zvítězit v přetěžkém boji s nacistickým nepřítelem. Ještě nedávno platilo, že Stalin svými čistkami nesmírně oslabil sovětskou armádu. Jenomže to by znamenalo, že chyboval. Současná koncepce je, že Sovětský svaz nechyboval, protože z podstaty chybovat nemohl. 

Když někdo tvrdí, že nějaká země je už jiná, tak to nemá obsah. Je třeba pochopit mentalitu – Rusko se vzdalo komunismu jako teorie a ideologické složky stalinistické a sovětské moci. Nevzdalo se ale mocenské složky, tedy složky imperiální. Každý historik blízký Kremlu vám řekne, že všechno, co podnikal Stalin, bylo dobré, jenom ta ideologie byla špatná. Jenomže i v té ideologii byl ve skutečnosti prvotní boj za imperiální moc Ruska. Komunismus se pak ukázal být k této hlavní imperiální myšlence už jenom zbytečnou a zastaralou ideologickou zátěží a nebyl to tak velký problém se ho vzdát. Dokud to naši putinofilové nepochopí, nic se nezmění.

Jak velká část ruské společnosti a ruských médií věří putinovskému imperiálnímu konceptu?

Odhadnout, kdo a jak čemu věří, není snadné. Slovo víra reflektuje vnitřní stav, který se málo projevuje. Známe statistické výstupy a víme, že ruská společnost je značně militarizovaná a orientovaná na vítězný opar. Vítězství je pro ruskou společnost velmi důležitá věc. Dochází však k jistému štěpení a Rusové čím dál tím méně věří oficiální propagandě, což se odráží v Putinově popularitě. On může svou popularitu zvednout nějakou agresí, protože to je to, co je Rusům blízké. Říkají: Nepotřebujeme respekt, ale to, aby se nás báli. Jelikož my žijeme na západě, který je silně dezorientovaný, rostou u nás počty těch, kteří vidí, že náš celek, ten, který neví, co chce, stojí proti Rusku, které ví, co chce. Ale to je další omyl. Ruská společnost neví, co chce, daleko víc než západ. Putin za dvacet let svého vládnutí nedokázal Rusům prosadit nějakou generální vizi. Párkrát se o to pokusil a pokaždé ztroskotal. Patří tam tzv. projekt ruského světa, tedy nejen bývalý Sovětský svaz, ale i socialistický blok. Z něj se měl stát svět, který myslí a mluví rusky. Součástí tohoto světa by měla být třeba ruská komunita v Karlových Varech. Putin se o to pokoušel zejména v blízkém zahraničí, pořádal kongresy, ale celý projekt zašel na úbytě. Druhým projektem bylo zřízení tzv. Novoruska. To je civilizačně neurčitý celek, který by zahrnoval jih Ruska včetně východních oblastí Ukrajiny. Když Putin obsadil Krym, 15. dubna 2014 na zasedání obou komor Státní dumy Putin slavnostně oznamoval, že poloostrov je připojen k Rusku, jasně řekl, že dalším krokem bude osvobození Novoruska. Jasně zmínil osm ukrajinských provincií. Myslel tím obsazení celé východní Ukrajiny, odříznutí Ukrajiny od Černého moře a spojení s Podněstřím. To byl oficiálně proklamovaný cíl, z nějž nezbylo nic než jedna třetina dvou ukrajinských oblastí. Když se o pár let ptali ministra zahraničí Sergeje Lavrova na to, co je s Novoruskem, odpovídal: „Co říkáte? Novorusko?“ A dalším projektem byl tzv. eurasijský svaz, ale ten se zhroutil poté, co Ukrajina zvolila prozápadní směr.

Co by se sebou západní společnosti měly dělat, aby byly v silnější a sebevědomější?

Jak může v prostředí této velké kultury docházet k tak značnému duchovnímu vyprázdnění a dezorientaci?

V České republice máme rozpor mezi politikou, která je daná našimi spojeneckými závazky a stanovisky Bezpečnostní informační služby a tím, jak vystupuje prezident a někdy dokonce i premiér. Jak máme v takové schizofrenii žít?

Co by konkrétně mohl udělat západ pro Ukrajinu a jaké jsou v celém problému, který máme před sebou, naděje?

To vše a ještě mnohem víc v rozhovoru s Jefimem Fištejnem v aktuálním vydání Revue FORUM!