Jefim Fištejn hovoří v rozhovoru o rizicích severokorejského jaderného programu, možné reakci Spojených států a zájmech Číny a Ruska v této oblasti.

Co se v tuto chvíli děje kolem Severní Koreje a jak se budou chovat hráči, kteří mají zájmy v této části světa?

Situace v Severní Koreji a americká reakce se vyostřily natolik, že je běžně srovnávána s takzvanou karibskou krizí z roku 1962. Ale to je srovnání spíše novinářské, vyjadřuje nicméně jeden aspekt problému, a to obecně nebezpečná pnutí související s možným zapojením jaderných arzenálů.

Proč ten problém nebyl až doteď natolik vyostřený?

Z několika důvodů. Zdá se, že hlavním úmyslem zahraniční politiky prezidenta Baracka Obamy bylo nějak těch osm let přežít a nezanechat jako dědictví válku, natož válku jadernou. Tato doba se ovšem kryla s mohutnou intenzifikaci severokorejského jaderného programu, který byl zřejmě součástí severokorejské strategie. Tou bylo, že tento komunistický stát se stane součástí takzvaného jaderného klubu a na tom založil svou další existenci. Tedy na možnosti vydírání zbytku světa s vědomím, že jaderné zbraně jsou opravdu silnou pákou, a tak by se dala vyhandlovat mnohem větší pomoc pro režim. Skutečně těch posledních osm let Obamovy vlády bylo pro Severní Koreu poměrně úspěšných. Dnes odborníci počítají s tím, že Severní Korea má kolem dvou desítek jaderných hlavic a úspěšně pracuje na programu zlepšování balistických raket – nosičů, které by mohly být osazeny jadernými hlavicemi a tím by se nebezpečí ničivého útoku na Severní Ameriku radikálně zvýšilo. Pokud nebude učiněna přítrž tomuto programu, pak se má za to, že do roku 2020 Severní Korea bude disponovat stovkou jaderných hlavic. To už by případný úder mohlo převést do skutečně smrtící kategorie a znamenalo by to velkou devastaci i na území takové země, jako jsou Spojené státy.

Jaké jsou možnosti v tom KLDR zabránit?

Experti se shodují v názoru, že je to poměrně malá paleta možností. Předně všeobecně uvažovaná možnost je cílený jaderný úder nebo úder konvenčními zbraněmi, který by zničil část jaderné infrastruktury a přinejmenším by pozdržel dovršení tohoto „velkolepého“ severokorejského programu. To má samozřejmě své negativní stránky Pokud by úder tohoto typu nebyl opravdu devastační, pak by finální efekt nenastal a způsobil by velkou mobilizaci obyvatelstva Severní Koreje, která by se cítila být napadena, aniž by se dosáhlo ulomení hrotu. Tím se myslí připravení režimu o vůdce.

Je to technicky vůbec možné, pokud by se k tomu někdo odhodlal?

Takový úder má jiné parametry. Je také cílený, ale problém je v tom, že to by se musel provést nejspíš zevnitř režimu. Špatně se zabití vůdce provádí zvenčí. Vyžaduje to velkou přesnost informací. Severní Korea jako hermetický režim dávno přenesla životně důležité body řízení do podzemí, do krytů, takže to není jednoduché, ať už by se to provedlo pomocí nějakých výsadkářských jednotek nebo nějakým bombovým úderem.

Třetí varianta je realističtější, nebo spíše zdrženlivější. Experti navrhují strategii takzvanou transakční, která spočívá v tom, že by Spojené státy uznaly právo Severní Koreje na omezený počet jaderných zbraní. Obecně se mluví o současném počtu kolem 20 bojových hlavic. Tím by se dosáhlo zmrazení jaderného programu. Jenže Kim Čong-un může buďto vládnout, a to diktátorsky a kontrolovat veškeré rozhodovací mechanismy, nebo nevládnout vůbec, protože jakékoli oslabení by pro něj a jeho nejbližší okruh znamenalo konec. On to dobře chápe, a proto se považuje taková cesta za poněkud ústupovou a příliš kompromisní.

Experti poukazují na to, že situace se ve srovnání s minulostí, a to ještě v dobách Baracka Obamy, změnila k většímu mezinárodnímu tlaku na Severní Koreu. Čína si uvědomuje nebezpečí vzniku jaderné války nebo aspoň jaderných úderů v bezprostředním sousedství. Uvědomuje si to i Jižní Korea, protože každý pád severokorejského režimu by byl následován masovým exodem obyvatelstva na jih. Rusko chápe nebezpečí vzniku vojenského konfliktu s účastí Spojených států a má zájem na zachování statu quo tak, aby hranice Ruska bezprostředně nesousedily se Spojenými státy ovládaným územím spojené Koreje. Rusko by mohlo mít zájem na tom severokorejském u režimu domluvit něco v tom smyslu, aby zmrazil svůj program na současnou úroveň.

Asi se nezdá, že by si Severní Korea nechala tak snadno domluvit…

Ano, to je čirá teorie v situaci, kdy v režimu osobní moci mnohé mechanismy fungují jinak, protože režim začíná a končí s osobní psychologií daného člověka. Režim může v podstatě oklamat celý svět a nějakým způsobem souhlasit s deeskalací napětí a přitom pracovat na zdokonalení nosičů jaderných zbraní. Je to velmi jednoduché. Paradoxem je, že to celé připadlo na období vládnutí Donalda Trumpa, který chce před veřejností vystupovat jako ten, kdo hájí především zájmy Spojených států. Toto jsou také zájmy Spojených států, protože kdyby Severní Korea takovou možnost dostala a měla sto hlavic, pak jsou zájmy Spojených států nepochybně přímo ohroženy.

Prezident by se měl snažit o nějaký rozhodný krok, nikoli o nějakou prolongaci nebo prokrastinaci rozhodování, protože Severní Korea bude své zbraně zdokonalovat. Že to umí, o tom se přesvědčili pozorovatelé během poslední přehlídky. Ta situace se mimořádně vyostřila a začalo být jasné, že Severní Korea na svém potenciálu pracuje. Pokud nedemonstrovala nafouknuté gumové modely raket, je tu riziko, že zbraně režimu jsou technologicky značně pokročilé. Americká letadlová loď je někde na moři, přičemž půvabné je, že nikdo neví, zda je u břehů Severní Koreje, nebo mířila spíše na cvičení s Austrálií. Zřejmě i toto je součástí utajovaných informací, aby případný úder byl mimořádně nečekaný. Spojené státy stahují loďstvo do regionu a Rusko a Čína stáhly své armády k hranicím Severní Koreje. V Rusku to de facto potvrdil mluvčí Kremlu tím, že to nevyvrátil, a řekl, že se k tomu vyjadřovat nebude. Čína to ani neskrývá.

Co je jejich zájmem?

Obě velmoci samozřejmě mají zájem na tom mít nějakou vojenskou přítomnost u možného ohniska konfliktu. Znepokojení veřejnosti možným vývojem konfliktu je oprávněné a teď je otázka, jak jednat v takové situaci, kdy každá varianta je spojena s jistým rizikem a možností nezdaru. Je to ojedinělá situace, kdy v podstatě zhroucený stát, jehož HDP činí 17 miliard dolarů, a to je rozpočet jednoho amerického města, dosáhl v jedné oblasti technologické úrovně, že může ohrožovat Spojené státy. To se dosud nikdy nestalo.